26. března 1983

Dnes jedu na Bořeň sám. Sedim v prázdným oddílu sobotního šichťáku a před očima mi běží film uplynulejch tejdnů:

Neudělal sem matiku ani napotřetí. Loni sem prolez za tři, v opakovaným járu už ne. Za prachy na skripta sem koupil nový lano a schoval ho u Jindry. Místo abych jel žádat o děkanskej termín, nased sem do autobusu na Rumburk a vystoupil v Chřibský. Toulal sem se ve skalách a vyhejbal se lidem. Zalez sem do Stülpnerovy jeskyně na Red Riveru, topil v kamnech a čuměl do ohně. Přes den sem vysedával na útesech Růžový zahrady nebo Pětidomí a Sokolích stěn, chodil pro vodu do studánky a vařil magorák ze sisinek a jehličí.  Za nocí ke mně dolíhalo houkání vlaků a rytmický bouchání jejich kol nesoucí se údolím Křínice odkudsi od Labe.  Po třech dnech hladu, kdy moje myšlenky lítaly mimo čas a mojí lebku, mě vztek a vzdor přešel.

Na Černý bráně sem ze sebe shodil smradlavý hadry a v ledovým potoku se vydrbal pískem. Přes rokle, hřebeny a plání Mlýnů, přes kaňon Kamenice, kolem trafačky v Růžový, Krümmerbaude na Suchý Kamenici a Belvedér sem se doplahočil oceánem borovic a skal k přívozu. V Hubertusu mě bába Najmanka nakrmila gulášem a v půl jedný sem pad do postele na Strahově. Ráno sem sbalil těch pár krámů, odhlásil kolej a odjel do Dejvic odevzdat index.

Na stupních fontány před vstupem na fakultu sem se potkal s klukama, s kterejma sem byl v prváku. Šprti řikali: Neblbni, dyť na to máš! Punkáči řikali: Vole, dyť máš eště děkanát a rektorát, dobrej každej měsíc svobody! Máničky řikaly: Já mít modrou, tak se na to taky vyseru! A já řikal: Než budete inženýři, budu z vojny! A věděl sem, že už sem jinde.

Doma se táta chyt za hlavu a řval: Pepíííku, ty seš taááákovej vůůůůůůůl!!! Pak vychlad, z knihovny vytáh notes a sečet sumy za tramvajenky, kolejenky, jízdenky, sešity a skripta. Tak mi to tvoje dvouletý študování stálo štyry a půl tisíce, to by šlo. A promluvil se mnou, až když brácha udělal přijímačky na universitu. Někdy je dobrý mít bráchu.

Je šeredně vlezlo, ani neprší ani nesněží, mraky se válej přes vrchol Bořně. U chaty potkávám partu nějakejch pestře vystrojenejch borců s červenejma krosnama. Zamumlám pozdrav, čumí jak bulíci, no to sou céčka, tak vám teda předvedu, jak se na severu chodí do kopce a rozkmitám svoje vojenským leštidlem promaštěný pohory na prvních schůdcích do lesa. Kletrák mám slušně naloženej tím novým lanem a eště sem přibalil stan, co sme ušili s Jindrou na Fagaraš a kanystr s vodou. Za sebou slyším dupot, tak natahuju krok, ty padavky se mě nějak držej! Na druhejch schodech už mám zamžený brejle a mokrý záda, z ramen se mi kouří. Pořád sou za mnou, přece se nebudu vohlížet. Na třetích schodech už jedu na kyslíkovej dluh, skoro utíkám, toho za mnou se nemůžu zbavit, holt ňákej dobrej oddíl!  

U rozcestníku nad tábořištěm sem prásk tou těžkou sviní pod strom a podolkem flanelky si pucoval skla brejlí a dělal jakoby nic. Ze zátočiny vyšel na prostranství Žíně se splihlým baťůžkem se svačinou a lezačkama.

- Ty seš ňák nabušenej, ženu se za tebou už od vlaku!

- To´s mě nemoh zarazit dole?

- Já myslel, že´s to pojal jako tréning.

                                                                                     Pavel Korčák

Asi o 10 let později…

- Guten Tag, wo faren Sie Hin?

- Nach Borschen.

- Warten Sie, bitte, ich komme gleich!

Co sme se přestěhovali do Poustevny, cvičíme Sasíky v tom, že žijou v našem životním prostoru. Občas mě ale proklepnou v počítači, protože mám v pase vylepený pracovní vízum. Nejvíc jančej, když jedu v montérkách s bedýnkou štětců a barev značit do Hřenska turistický trasy.  To se vo ty svoje mařeny klepou, až sou nepříčetný. V Žebnici má sice Grenzepolizei učiliště, ale stejně nestíhaj. Tuhle v noci projelo kolem našeho baráku do lesa k hranici dvanáct pražskejch taxíků. Převádí tu kdekdo, Míra Kolář se zařek, že už do Reichu nepáchne, protože ho i s mámou, rodilou Němkou a synem vytáhli z žigula a postavili pod sapíkama ke zdi. A to jen proto, že klukovi, kterýho chytli při převádění, zapomněli v Drážďanech vystavit propouštěcí papíry.

Jedinej úspěšnej zásah, co já pamatuju, měli, když k nám na velikonoce vyrazil na kole Bobeš. Přechod ještě nebyl vodevřenej, most byl rozebranej a přes potok vedly jen tři šíny. Bobeš vzal kolo přes rameno a když byl na prostředku, rozsvítili na něj světla. Bobeš si zaclonil voči a povidá: Co blbnete? Já jedu za Pepikem. Poslali ho zpátky, tak musel přijet po Solný stezce přes Rugiswalde. Nejvostřejší byli na nějakýho Rudu Učně, kterej provozoval poctivě autodopravu a kromě toho, že vozil ráno lidi autobusem do fabrik, přes poledne taxikařil. Taky byl ze smíchanýho manželství, takže němčina byla jeho rodným jazykem. Za utržený mařeny chtěl manželku vyvézt do Drážďan, vzali si božihodový hadry, sundali s taxiku konzolu a vyrazili. Na čáře ho stopnul starej známej wachmajstr, kterej mu stokrát denně salutoval, když vez Němce, teď zaučoval mladýho bažanta a prej: Kam jedete? Ruda se naštval a řek: Nejdřív vyhodíme odpadky, pak si zajdem na oběd, a když budeme chtít, tak si zajdeme do bordelu! A to neměl dělat, ten den se do Reichu nedostal.

- Danke, alles ist in Ordnung.

- Wiederschauen!

Dneska sem to klidně moh´ vzít přez Šébr, když musím v Litoměřicích naložit Pavla Korčáka, ale ať si skopčáci zvykaj. Takový frajeři to zas nejsou. Takovej Scheuman (ten samej, co budil Honeckera) k nám nosí od ledna balíky, který posíláme z naší pošty na Slovensko, kam provdal dceru.

S Pavlem lezu, co jsem se vrátil z vojny, nejčastějc ze všech kluků. Vyhovuje nám to, nikam nespěcháme. Známe se už z průmyslovky a turisťáku, jak jsme se střidali na vojně, tak jsme si štyry roky psali. Stali se z nás parťáci, vždycky jsem trnul a žárlil, když jsem neměl Pavku na svým špagátě a spouštěl se mi s jinejma.

Na Bořeň jezdíme několikrát za zimu, hned jak se po Novým roce začnou natahovat dny. Nejradši lezem kolem Skautský věže v Západním prostoru. Tam se zašijem na celej den, koukáme na vlaky v údolí Bíliny. Pavel je vláčkař, má doma v krabicích celý nádraží s vlakama a ne ledajaký tétéčko jako já, ale velikánský há nulko. Od štandu sem se učil přezdívky mašin jako Karkulka, Bobina, Sergej, Zamračená, Brejlovec, Žehlička, Hrbatá, Dvojče, Peršing, Čochtan, párovek Ušatá, Papoušek, Albatros a typy vagonů hytlák, uhlák, Gagarin, sypák a plošiňák.

Teď, když se Pavel uzdravuje po pádu na Úštěckejch skalkách, mu musím odvést dluh, co jsem si za ním nalez. Vždycky jsme odkládali dlouhý cesty na časy, až budeme dobrý, dneska víme, že už to lepší nebude, jdeme na Severní hřebenovku.

Pavel si nenechal nic vymluvit a nastoupil do spodní délky první.

Spodní necky jsou příjemně položený.

I druhou dýlku vzal Pavel, ikdyž ho chromá haxna bolela a nemoh´ s ní našlapovat na špičku.

Z olověných nehybných mraků se tiše začalo sypat peří.

Druhá dýlka ústila komínem na hřebeni. Přestali jsme řešit, co je lehký a co těžký, cesta nás pohltila.

I zima o sobě dala vědět, severní prostor je krutý.

- Stmívá se, noha bolí, musíš Josef dál, nezdržuj!

- Ty vole, nekecej, fakt mám jít já, jó?

A tak mě nouze na Bořni naučila housti. (Fotoseriál od Pavla Korčáka)

21. ledna 2007

Sedíme se ženou v kuchyni, děláme hromádky z faktur a složenek, vtom začne vyhrávat mobil.

- Čau, Pepčo, tak kdy přijedeš udělat tu maturitu?

- Víš, táto, já jsem se dostal do fabriky, kde se dělaj motory pro Aston Martiny. Odlejvaj se tu bloky a já je pískuju, když se vyndaj z formy. Teď stejně nemám na cestu přes kanál, koupil jsem fender i s combem.

- Pepíííku, ty seš taááákovej vůůůůůůůl!!!

Praštil sem mobilem do kouta. Věděl sem, že kluk je jinde.

Ukázka titulní stránky vrcholové knihy z Řehořva komína od mosteckého lezce Rudy Stuchlíka.  Kdo ví cokoli o vrcholovkách z Bořně, hlaste se Láďovi Vörösovi, místnímu správci skal. Viz též CAO News 6/09 o archivaci vrcholovek obecně.

Zkameněliny z Bořně před domem s pečovatelskou službou v Litoměřicích . (Foto: Baruška Novotná)