You are here: Home Členové Rostislav Opočenský Články Setkání s legendami
Document Actions

Setkání s legendami

Náhodné setkání s legendárními lezci v zasněženém Adršpachu
Milenci Milenci
 

Poslední březnovou sobotu roku 2003 byl v Roudnici pošmourný den bez slunce. Zima už sbalila fidlátka, ale jaro ne a ne začít. Když se dva mají rádi, jsou ochotni pro sebe navzájem udělat ledacos. A tak má tehdejší partnerka, dnes manželka, byla ochotna vydat se v takový den na cestu na východ republiky, do království monumentálních věží — do Adršpachu. Skončilo to setkáním s legendami.

Adršpach je magické místo, ke kterému mám zvláštní vztah. Byl jsem tam jen několikrát v životě, ale pokaždé to byl silný zážitek.

Adršpach poprvé

Motorovým lehkým vozem
Adršpašské lokálky
Přivážejí podzim na zem
(…)

— Petr Linhart, Majerovy brzdové tabulky

 

Jednoho červnového pátku roku 1993 nepřiváží lokálka do Adršpachu podzim, ale něco přes třicet studentů 3.B roudnického gymnázia. Ten den poznávám, co dokáže několik narychlo vypitých stakanů vodky, zvlášť, když k nim cestou do města na diskotéku coby nekuřák přidávám několik cigaret. Spolužačka mě dostává z krize, nutí mě běhat a obětavě běhá se mnou. Při návratu do kempu jsem schopen před třídní učitelkou projít vzpřímeně, jen po dvou a bez cizí pomoci. Je vyhráno. Ukládám se do spacáku a za zurčení potoka usínám na verandě opuštěné chatky.

Léčivý adršpašský vzduch umí zázraky, probouzím se s jasnou hlavou. Budu ji potřebovat. Ten den je na programu výlet do skal. Kromě pedagogického dozoru je s námi na výletě mladý lezecký pár. Příjemní vlasatí lidé s konopím po kapsách. Mně, mladému vlasatému uchu, konvenuje vše, co dělají. Když odněkud vykouzlili lano a sedáky, nemohl jsem u toho chybět. Výstup lehkou cestou na věžičku kus za hospodou i slanění zpátky na zem jsou iniciačním zážitkem, na který nejde zapomenout.

Adršpach podruhé

Stará cesta VI; Otto Dietrich a Wilhelm Fiehl a Otto Rülke, 18.6.1923.
Z milenecké chodby komínem v masivu Milenky do vnitřního prostoru. Vlevo spárou a komínem k 1. kruhu, spárou do výklenku a průlezem na Písčitou terasu. Průlezem do komína, v jeho skloněné stěně spárou k díře a průlezem na plató. Spárou (2 kruhy) a stěnou na vrchol.

— Horolezecký průvodce Adršpašské skály, 2. díl

Je srpen roku 1997. Lenka Svobodová–Chobotová zorganizovala víkend v Adršpachu. Večer je ve znamení ukrutné kalby. Náhoda zařídila, že na zahrádce hospody U Peňáka potkávám spolužáka z gymnaziální třídy, který před čtyřmi roky pozval na školní výlet oba lezce…

Druhý den David Kysela vytahuje Starou cestu na Milence. Za ním vlaju já, úplný začátečník, a na stejném laně ještě Chobot a Pavla. V nástupovém komínu a v navazující spáře mizí kůže z kolen a ze hřbetů rukou. Přepad, průlez, výlez. Hromadnou euforii na vrcholu Milenky vhodně doplňuje čibuk nacpaný trávou. V hlavě uzrává přesvědčení, že lézt se dá i bez síly v rukou.

Nástup do slanění. Přesedání. Deset metrů nad zemí se mi do osmy připlétá pramen vlasů. Na tohle mě nikdo nepřipravil. Beru vlasy do ruky a trhám…

Adršpach potřetí

…postupně jsme se dostali k dalším dvěma lezcům, u kterých všechna srovnání a hodnocení budou slabá: Stanislav Lukavský (Cikán) a Petr Mocek (Mocan). Kdyby tak někdo spočítal, kolik tun kruhů do adršpašských skal zatloukli…

— Pavel Lisák, Horolezecký průvodce Adršpašské skály, 1. díl

Sobota 29. března 2003. Už třetím rokem nelezu. Přede dvěma roky jsem se podruhé narodil. Ale do skalních měst mě to táhne pořád stejně intenzívně.

Ádr je liduprázdný. Některé chodníky jsou vylité ledem, v roklích je spousta starého sněhu. Ale genius loci je o to silnější. Procházíme se mezi majestátními věžemi a do tváří nám dýchá chlad. Vrcholy skal jsou spoře ozářené sluncem. Ve skalách panuje hrobové ticho. Ale ne, tohle není hrobové ticho! „Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, ťuk,“ nese se skalami. Někdo tluče kruh!

Bystřím sluch, sliním prst, větřím, stříhám ušima — ještě nikdy jsem se nenachomýtl k prvovýstupu! Nechávám budoucí manželku stát po kotníky ve sněhu: „Chviličku, počkej tady na mě chviličku, jenom tam nakouknu a hned se vrátím,“ přeskakuju zábradlí a mažu do kopce. Není tohle nebezpečný precedens? Nechat ženu stát a mrznout a utíkat do skal? Tohle a jistě řada dalších pěkných myšlenek táhne se jí hlavou.

Brodím se sněhem a už slyším i hlasy lidí. Začínám uvažovat, co jim řeknu, až je uvidím. Do kopce se přižene cepr s kompaktním foťáčkem na krku a bude okounět. „Cepr necepr, jenom tam nakouknu a hned se vrátím,“ říkám tentokrát sám sobě.

Po čtyřech přibíhám pod zakrslou věžičku, na které se intenzivně pracuje, když tu proti mě stojí nezaměnitelná postava. Cikán. Na věži pracuje Mocek. A ještě někdo, jehož tvář mi z literatury není známa. To jsem věru nečekal.

„Ehm, ahoj,“ volám do prostoru. Žádná odpověď. Není divu. Ve vzduchu visí otázka: Co tu ten čumil očumuje?

Já, introvert, neschopen běžné konverzace s lidmi za normálních podmínek, natož teď, lámu si hlavu, co říct.

„Ty jsi Cikán, že jo?“ To je mi otázka.

„Jo.“

Inu, tak aspoň budu mít o čem vyprávět. Moje slečna čeká o padesát metrů níž a třista metrů dál. Stejně se musím vrátit. Přešlapuju na místě.

Na krku se mi houpe fotoaparátek. „Můžu si vás vyfotit?“

„Ne!“ozývá se Mocan.

Tak jsi se, chlapče, podíval, teď je na čase vrátit se ke své milé.

„Ještě jsem neviděl žádný prvovýstup, tak jsem se chtěl podívat,“ říkám na rozloučenou.

„Odkud jsi?“ ptá se Cikán nečekaně.

„Z Roudnice. Nad Labem.“

„Nó, tam moc skal nemáte,“ Cikán se směje.

„To nemáme.“ Moje nemístnost na tomto místě je potvrzena. „Ale od nás je to kousek do Tisý, do Labáku,“ vysvětluju, jak může chodec z Polabí znát slovo prvovýstup.

„Za kolik ta cesta bude?“ ptám se Mocana, který stojí zhruba v polovině pětimetrové údolní stěnky. Ne, není to nejvýznamnější věž Polické pánve.

„Devět-bé,“ dí Mocan a zkoumavě na mě hledí, jak tu informaci zpracuju.

Nastalou neformální atmosféru plnou veselí na můj účet si vysvětluju tak, že ledy jsou víceméně prolomeny a tak bych si mohl protagonisty aspoň vyfotit a upalovat. Slečna dole stojí ve sněhu a ve stínu.

„Ty vole, von si nás fotí!“ Mocek není celebrita zvyklá na zájem paparazziů.

Cikán mizí za hranou.

Vyfotografoval jsem aspoň Mocka, který mezitím dolezl na vrchol. Nasazuju krytku na objektiv, Cikán se znovu objevuje.

„Pěknej rajbas,“ komentuju již hotovou cestu přes jeden kruh z náhorní strany věžičky (na fotografiích vpravo, s karabinou procvaknutou v kruhu).

Nevím už, zdali k tomu padl nějaký komentář, ale Cikán se definitivně rozhovořil. „Když jsme dělali támhletu spáru, skála byla politá ledem, to bylo zajímavý,“ komentuje pěkný směr na protější věži. Přihodí ještě pár informací a mě je jasné, že být tu sám, vyptával bych se až do rána. V hlavě mi naskakují jména adršpašských morálových cest z článků Filipa Šilhana.

Cikán je sdílný a já lituju situace. Od chvíle, kdy jsem opustil svoji milou dole na chodníku, uplynulo už jistě dvacet minut. Tak tohle je pech. Ne, tohle je kurva pech. Už nikdy v životě se mi nepoštěstí pokecat ve skalách s adršpašskými klasiky a teď musím běžet zpátky.

Nemám u sebe ani mobil, abych dal Kačce vědět, že na mě má počkat v hospodě. Musím se rozloučit. „Hore zdar!“ Tuhle formulku jsem si měl nechat raději někam do Tater.

Dobíhám ke zmrzlé partnerce. Uvažuju, zda se třese víc zimou nebo vzteky. Říká samé holé věty. Setkání tam nahoře mi ale na tváři zanechalo takový výraz, že po chvíli uznává, že tady jsou slova zbytečná. „Pojď, máknem, ať se zahřejem,“ říkám, ačkoli ze mě leje pot po absolvování lesní překážkové dráhy.

Přeju Vám, abyste ten rozhovor s Cikánem za mě mohli někdy dokončit. Dodnes si vybavuju, jak povznášející bylo naslouchat vyprávění klasika.

Voda a led Voda a led
Ledový závoj Ledový závoj
Mocanova záda :-) Mocanova záda :-)
Dobírání Dobírání
Dělníci skal Dělníci skal
Zima se loučí pomalu Zima se loučí pomalu
by Rostislav „Orbis“ Opočenský last modified 2007-02-04 13:35

klobouk důle

Posted by Zdéna-Fáberaat 2008-08-11 21:49
Jé, Rosťo, toto mi nějak uteklo.
Byl jsem v Ádru tento víkend (8. - 10.8.2008), a ač zraněn lezl jsem. A tak hledám něco ve vyhledávači a našel jsem toto krásně napsané svědectví o jistě neméně krásném setkání v místech nejromantičtějších. Chudák mrznoucí Kačka, ale jste spolu do dneška a navíc před nejkrásnějším zážitkem, takže je jasné, že toto konverzační setkání s legendami se obešlo bez vážnějších následků. Ale rozumím té chvilkové rozpolcenosti zda Mocan, Cikán nebo Kačka. M a C řádí dále a K to rozdejchala, tak rozhovor třeba někdy dokončíš. Více takovýchto výletů a pro nás více takovýchto reportů.Vždyť "Život to je Adršpach", tak hrň to sem.
P.S. Vím, že ti mažu med kolem huby, ale při čtení tohoto, jsem měl na té své hubě také rohlík. Děkuji.
Ú.(úplně)P.S. Mimochodem. V neděli jsem lezl novější cestu na Křížáku - Cvičení s kužely VIIb na Podzimní, právě od zmíněných chlapíků a byla to neskutečná paráda přes tři kroužky. Pravda. Dříve by tam byl jen jeden a proto vřele doporučuji!
SAVANA

Ádr

Posted by Orbisat 2008-08-12 08:55
Ádr má vždycky něco do sebe a já přesně nevím, co. Přemýšlím o tom pokaždé, když se taky s pěkným rohlíkem od ucha k uchu odtamtud vracím. Jasně, cesty ve skalním městě, nad kterými zůstává rozum stát, parádní lezení na Křížáku, bujará atmosféra místních náleven, a „ty panorámata“ všude kolem. Ale pořád zůstává něco neuchopitelného, co způsobuje, že se tam člověk celou dobu pohybuje jakoby v lehkém rauši. Genius loci?
S pozdravem „více rohlíků do každé rodiny“!
— Rosťa

Wembley

Posted by Josef Novotnýat 2008-08-12 11:14
Taky tam jezdím pro rohlíky. Halt to není naše domácí hříště a jezdíme tam s náladou jako kopálisti do Anglie.

poznámka

Posted by Mildaat 2008-10-09 07:47
Sákryš lidi.Snad se s těch klasiků poděláte.Vždyť všude sami hlásají,
že za mokra a dva dni po dešti je lezení tabu a jak sami vidíte porušují základní pravidla pískařiny.Jsou to fajn lidi,ale nebuďte z nich tak posraný čau.

Do práce se chodí za každýho počasí

Posted by Josef Novotnýat 2008-10-09 08:02
To jsem zvědavej, Mildo, jestli za tuhle starou gardu, až nebude moct, převezmeš na své náklady anonymní obnovu jištění. Tady na severu se děsím toho, kdo nahradí to hafo práce, které stíhá Karel Bělina a v Ádru to nebude jiný. Jestli se z něčeho poserem, tak z toho až se bude muset adrenalin přetavit v poctivou práci. Čau.

Seru olej

Posted by Rostislav „Orbis“ Opočenskýat 2008-10-09 10:00
Milý Mildo,

stručná odpověď zní: ano, z lezců tohohle formátu se ochotně poseru. Jako projímadlo zde působí prásky, které dokázali vytvořit.

O základních pravidlech, co oni klasici podle Tebe porušují, je dobré vědět, k čemu slouží. K ochraně skály totiž. Tehdy jsem ty pány viděl, jak lezou rajbasy na věže vysoké několik metrů. O chytech, které by se daly ulomit, nebo stupech, co by za tu chvíli mohli vybrousit, nemohla být řeč.

Jen doufám, Mildo, že Ty třeba na písku nelezeš těžké cesty na rybu, protože při tom se skála obvykle ničí víc, než když si klasici na sklonku zimy vyrazí do odlehlých koutů Ádru zabušit pár kruhů do rajbáků na zakrslé věžičky, na něž od té doby možná nikdo nevylezl.


Powered by Plone CMS, the Open Source Content Management System