Rathen. Původně ves kameníků a rybářů je dnes kouzelné lázeňské městečko vzdálené asi 1,5 km od nejnavštěvovanějšího místa v Saském Švýcarsku, vyhlídkové skály Bastei. Rozsáhlý skalní masív se tyčí necelých 200 metrů nad klikatící se krásnou řeku Labe a nabízí skvělý panoramatický výhled do krajiny. Největší atrakcí je kamenný most, Basteibruck, vklíněný mezi pískovcové skály. Most spojuje Bastei se skálou Neurathen nad skalní roklí Mardertelle (Kuní jáma). A všude dokola pískovcové skály. Ostatně ty jsou tím hlavním lákadlem, proč sem turisté jezdí v tak hojném počtu. Z konce mostu máte jako na dlani jednu z dominant, věž Mnich - Mönchenstein s otáčející se plechovou sochou mnicha. Přes údolí směrem na východ tu je skalní skupina „Hus“, dále za ní skupina skal s úžasnou 80 m stěnou Höllenhund s neméně úžasnou cestou Talweg VIIIa a úplně v pravo Lokomotiva. Přes řeku, ale stejně ještě na břehu pravém je vidět tabulová hora Lilienstein a o trochu dále vpravo a již na břehu levém, Pfaffenstein s věží Barbarine. Pohledem více na jihovýchod vidíme Falkenstein, Schramstein a více v dálce i děčínský Sněžník.

Na skalách nemohou chybět udatní horolezci. Udatní píši záměrně, protože to co tu vytvořili a vytvářejí zdejší borci, mi bere dech. Ze staršího článku, jednoho  z posledních, z jara 2005, od Saského znalce Houmyho, jemuž se o 3 měsíce později stala skalní skupina Hus osudnou, jsem se dozvěděl, že jen Rathen má 163 věží s neskutečnými 2 193 cestami! Orbis tvrdí že dederóni s blonďatými kníry jsou prostě dobří. A to se musí nechat.

Osobně nemívám s morálem (do jisté míry) velký problém, ale zde je jasně vidět, že železo, krom jiného, bylo za dob vlády Honeckra ve zdejší zemi nezemi nedostatkovým zbožím. Použití magnézia je absolutně tabu!!!, neleze se na masívy a horolezeckou činnost zde provozují velké skupinky lidí všeho věku a výkonnosti. Tohle romantické pojetí dává místu opravdovou nezkaženost a je to možná i jeden z důvodů, proč sem světová špička moc nejezdí. To však neznamená, že zde nelezou skutečná esa, a že zde nejsou cesty toho nejtěžšího kalibru. Místní borec Alexandr Adler má na svědomí nejtěžší cestu v celém Sasku: Überdruckventil XIb. Dříve to byla cesta Svena Scholze Kosmopolit XII ! Dnes „jen“ XIb. Nechce se mi věřit, že i tyto sci-fi prásky se lezou bez máča. Pravdou je, že v cestách kolem X. stupně obtížnosti, jsou chyty opravdu neposkvrněné! K tomu jen obdiv a úcta. 

Jarda Maršík, autor krásné knihy o Sasku, tvrdí, že když chceš lézt opravdu těžkou kartu, musíš o cestě více přemýšlet. Není to jen přijít nabušený pod stěnu a lézt. Je třeba vzít v úvahu světovou stranu stěny, roční období, nebo čas. Někdy si holt musíš přivstat nebo trochu mrznout u nástupu. Holt i tření má své zákonitosti. 

Vraťme se zpátky na zem. Jak jsem psal v úvodu, já lezecký nýmand (kluci se v autě smáli a ptali se, co tam tedy budou dělat oni, ale já se tak opravdu cítím a vím, že stále mám co objevovat) se nechám vést, a tak jsem se octl na jižní straně skal skupiny „Hus“. Průvodce a doprovod mi dělají Zdeněk „Pytlík“ Vostřel (chodící encyklopedie), Honza „Čejen“ Vojta se synátorem Alešem, Karel Pittauer, Tomáš Kulič s Kateřinou a pes. Tedy celkem početná skupina, ale v místě jsme se rozmístili podle vlastních sil a plánů. Pytlík s Karlem chtěli lézt dlouhou sokolíkovou spáru na Husu. Ale u nástupu se nepohodli s dederónama, a tak se na delší dobu práskli na hranu vlevo od cesty Südwestwand. Čejen chtěl mít svého nadějného cyklistu pod kontrolou, tak šel lézt s Alešem na Plattenstein. Já s Kuličem tam šel také, jen jsem si vybral pro začátek celkem poctivou koutovou spáru Fine verschneidung VIIc. Spárka, do které dobré dva metry kolem jediného kruhu nestrčíte ani článek prstu, se leze spíše jen na tření s nohama rozporem v koutě do „L“. Nad hlavou vám visí volně ložený několikatunový viklan. Sluníčko mi pralo do zad a myšlenku na máčo ne a ne vypudit. Horní část spáry se rozšiřuje a dá se pěkně zajistit smyčkami. Žába funguje, jen ji nechci strkat moc hluboko. Debil jsem si totiž zapomněl na ruce nové hodinky  Suunto.

Jdeme zpět pod Hinterer Gansfels. Pytlík to tu při hraně slušně pytlíkuje, ale stále stoupá. Vpravo od něho je pěkná linie. Vidím dva kruhy. První asi ve dvaceti, ale tak nějak tuším, že se tam relativně bezpečně doplácám.  A další kruh asi 10 m nad ním. Standardně zde zajištěná asi 40 m skála s rajbasovým dolezem. I přes pocení cestu dávám OS a jistím Kuliče. Koukám, jak to jde Pytlíkovi. Již cvaknul poslední třetí kruh, má nadlezeno a je v solidním výstupovém rajbuňku. Další z klíčových míst se dá přelézt jen přes malou díru. Jenže tu má pronajatou obrovský sršáň se žihadlem pro koně (vzpomínáte na rezavé mravence na Pfaffensteinech?). Nedivím se, že se mu do ní sahat nechtělo. Pytlík stepuje na místě a čeká, až mu hodím lano jako sychr  pro zdárné oblezení. 

Zde na vrcholu bych měl i s detektorem kovu velkou práci najít kus železa. Po odvážném přeskoku a sólo vylezení dalších dvou vrcholků nacházím po 20 minutách slaňák.  Slaňuji jen do půl stěny a na další sestup se vydávám traversem feratovského typu. Jsem dole.

Vinný střik je nějaký teplý, ale potěší, tak jako potěšila ta cesta. S pitím roste chuť, a tak další krok je zase o něco odvážnější. Přímá stěnová cesta ještě více vpravo. Až teď se dozvídám, že předešlá cesta byla Südwestwand VIIIa a tato je její sousedka je Direkt südwestwand VIIIb. Železo je blíže k zemi, asi v osmi, ale zase asi hůře dostupné. Přeci by to zbytečně nepřejišťovali.  Kulič šel lézt někam s Kačkou, tak mě jistí Čejen. Když to půjde, dá si to za mnou. Ale už jen nástup není rozhodně zadarmo. Dostávám se do vodorovného zářezu, nohy jsou pláclé bez stupů jen tak do stěny a v zářezu nic, co bych nazval chytem. Z tohoto nic se dlouze křižmo natahuji do hranky, kterou jen tuším. Tuším blbě. Tam také nic. Musím dál a o dobrých dvacet čísel. Už takhle tu jsem rozpláclý jako žába, tak čekám, kdy mi ujedou fajfky. Honza, pět metrů pode mnou, je v klidu. Leží na kameni, lano volně ke mně a kochá se. Já, ač to možná nevypadá, to mám tak akorát. Nevím jak, ale natáhnu se ještě o dalších dvacet čísel a jsem ve fakt pěkném a prvním chytu. Zbývá pár temp a mám kruh. Uf! Honza jen konstatuje, že do toho nejde. Dál dost hnusným solivým matrošem ke druhému, stěnou a slušným odlezem (jak jinak) přes malé a panenské hodinky (za které bych měl dostat nějakou cenu) ke třetímu. Ten jsem nadlezl a vrátil se, abych z něho udělal slanění. Další OS. Při přistání zpět u nástupu mě za výkon pochválil místní dederón špatnou češtinou, ale v tu chvíli krásným slovem „dchobrrý!“  Mám zde splněno! Jsem absolutně nadšený. Počasí, krásná neděle, výkony a ty výhledy.

Přesouvám se za ostatníma ke věži Souffleur. Volně přeloženo jako „nápovědní budka v divadle“. Zdá se to jako nesmysl, ale důvod to má. Jsme asi 100 m nad přírodním divadlem.  Kluci vzpomínají, jak tu jednou lezli a dole hráli nějakou indiánskou májovku a údolím se nesly skřeky, výstřely a dusot kopyt koní. Dobrá kulisa pro lezení. 

Nedá mi to a jdu ještě do jedné cestičky. Vypadá pěkně a je to přesně to, co mám rád. Stěnové lezení po malých. A jsou tam tři kruhy na dvaceti metrech! Ty kruhy jsem ocenil, až když jsem lezl. Byly tam, kde by být měly. Celkem jsem to přeběhl, ale předloktí - bandasky nahoře fakt bolí. Celou cestu se poctivě leze. Je to též za VIIIa, ale s cestou předešlou bych to srovnat nemohl.

Němčina je pro mě jazykem nehezkým a jeho dvoj a troj spojení si nejsem sto zapamatovat. K srdci mi opravdu nepřirostl a už vůbec se nedá říci „nómen ómen“. Posuďte sami.

 Na vršku se mě Honza ptá:

„Co je to za věž?“

Otevírám vrcholovou knížku a tam německý text a švabachem.   

„Tý vole, já jsem jak analfabet. Já ani číst neumím.“

Drmolím a mumlám něco jako:

„Gipfelbuch.“

Honza se kření a říká:

„Ty vole! To je vrcholová knížka.“

Na druhý pokus a stejně těžce přečítám název věže.

„Souffleur.“

Už je jasné proč nýmand?

Hned si vzpomínám na veselou historku z auta při bloudění na objížďce, když jedna slečna navigátorka začala v automapě hledat vesnici podivného názvu „Umleitung“ (objížďka).  A říkala:

 „tady taková vesnice není…“ 

A jak se dostat do Ráthenu?

Z Bad Schandau, ještě před mostem uhnout po silnici vpravo a stoupat. Asi po dvou kilometrech je odbočka doleva. Minete kostel a asi 5 km vzhůru. Vlevo od silnice před lesíkem je neplacené parkoviště. Zde zaparkujte miláčka a kolem závory pěšky dvacet minut po lesní cestě dolů do Ráthenu. Zde je již na vás, kam dál budou mířit vaše kroky.

Do Ráthenu se dá dostat i z druhého břehu Labe. Přes Königsstein do Oberrathen. Odtud přívozem na pravý břeh Labe do Rathenu.  

Není to nejjednodušší, ale krásná a čistá vesnička vás za vaši objevitelskou snahu odmění.

Sasko budiž pochváleno. Pískomilům zdar! Tschüs Zdéna