Po dlouhé cestě přes Alpská lyžařská střediska přijíždíme do města Gap, kde máme sraz s Tomášem. Ten sem měl dorazit z Lyonu z letiště. Cestou jsme se zdrželi. V nádrži, již na území Francie, došly PHM. Samozřejmě že benzínky zde přes noc nemakají, tak jsme museli nocovat a čekat přímo u silnice. Máme několik hodin zpoždění a Tomáš na nádraží, kde jsme měli sraz, není. Dovídáme se, že šel na stopa a míří do Orpierre.

Potkáváme ho několik málo kilometrů před vesnicí. Jdeme ještě na malou obhlídku skal a zjišťujeme, že ke skalám to je nedaleko. Kolem hřbitova, po klikatící se suťovité cestě a zeleně zarostlým svahem, to je k prvním borhákům deset minut. Jsme sto výškových metrů nad vesnicí. Hezké a větrné místo. Dnes však již nepolezeme. Je večer. Nakupujeme průvodce, víno máme ještě z domova a bivakujeme na nepříliš hezkém místě ve vesnici.  Malé parkoviště s potokem a probíhajícími stavebními pracemi se nám stává na několik dní venkovním domovem. Trochu oslavujeme náš příjezd a shledání s Tomem. Kempovat na divoko je zde samozřejmě zakázané, ale nikomu jsme asi moc nevadili, tak nás zde místňáci trpěli čtyři noci. Pak jsme se museli pakovat. Kempů je zde v okolí dostatek. Nejbližší je Prince d´Orange.

 Orpierre je malá vesnice obklopená a sevřená masívy ze super tvrdého šedého vápence. Skály zde tvoří uzavřený gigantický prstenec s vysokou koncentrací cest. Ty jsou kvalitně technicky zajištěny. Jak jinak. Převažují spíše lehčí cesty do stupně 6c. Ten potenciál je zde obrovský, takže na své si přijde i výkonnostní lezec. Je zde přes 300 cest! Dominantou je Quiquillon. Věž se stěnou vysokou až 170 m. Ční nad vesnicí do výše přibližně 1100 m.n.m. Vesnice je tedy poměrně vysoko položená v údolí hor Haute Alpes. Leží 150 km jižně od Grenoblu. Proto se také více hodí na letní nebo teplejší dny. I když v parném létě si to zde představit nedovedu. Oblast si získala věhlas i díky snadným a krátkým nástupům. Je tedy třeba počítat s vyšší hustotou lezců, ale ti se přesto v tomto oblíbeném místě rozmělní. Kemp s bazénem a tobogánem leží přímo naproti skalám a je otevřen od 1.4.-28.10.  Bazén až od 15.6.  V místě je nezbytný krám s lezeckým matrošem, info centrum, café restaurant, pizzerie a krámek s potravinami.

Naše první lezené cesty byly hned z kraje začátku prstencového údolí. V sektoru Chateau. Postupně jsme zavítali do všech sektorů nad vesnicí. Do Cascade, Belleric a Quiquillon Teď, když koukám do Romanova průvodce, lezli jsme sice dost, ale většinou cesty od 5c – 6c. Moc jsme se nenadřeli. Ne vždy je nutné drtit čísla. Vím však, že se nám tam líbilo. Na druhou stranu pátrám v paměti, kde že se mi nelíbilo…

Asi nejhezčí sektor byl pod dominantou „Chichiliónem“. Sektor je jihozápadně situován a je i odtud nejhezčí výhled do vesnice. Ten vichr dodával pocit vzdušnosti a hodně exponovaného místa. S Tomášem  jsem si vylezl 150 metrovou cestu v tom nejhezčím místě. Diretissimou na Quiquillon. Původně šel s námi i Standa, ale  tři lidi na štand z BH nebyl ten nejideálnější počet. Tak se Standou někdy příště. Roman s Oldou drtili své šestky a docela jim to lezlo. Rasta se dokonce nebál padat a skákat…

Pátý den máme rest day a tak vyrážíme ke Grand Canyon du Verdon. Projíždíme přes hezké město Sisteron. Zde se leze na skály přímo ve městě, které spadají kolmo k řece Durance. Krásná čistá řeka s kamenným mostem. Již za římanů bylo toto město obydleno.

Verdon

Je rest a nás je lichý počet, tak zůstává jen u čumendy a doplňování tekutin. Toto místo si zaslouží samostatný výlet. Jsem zde již potřetí, ale vylezeno zde nemám nic. Snad se dočkám. Pro turistiku je výchozí bod ideální Castellane. Zde je i spousta turisticko-sportovních kanceláří, které nabízí canyoning, rafting, kola a pod. Délka caňonu je asi 38 kilometrů. Já to kdysi šel s kámošem z opačného konce. Projížděli jsme Francii stopem a dál pokračovali do Španělska. Do kaňonu jsme si nevzali nic s sebou. Bágly jsme schovali. Vzali jsme jen becherovku a deku na „co kdyby“.  Kámošovi v půlce došly síly a my zde bivakovali. I díky té becherovce a další náhodné dvojičce, jsme na tomto opravdu krásném místě, strávili příjemnou noc. To byl rok 1992.

Pro lezce jsou zde lezecké oblasti hlavně u vesnice La Palud, která leží na hraně nad kaňonem. Odtud se do cest slaňuje a jsou to vícedélkové cesty. K řece to je i 400 výškových metrů. Vybírejte tedy cesty takové, na které máte. Od nástupového BH se dolů na dno caňonu slaňuje těžko a je to mnohdy ještě i několik desítek metrů. A pak hlavně obejít to zpět je záležitost na dva dny. Sektory jsou i dole z jihu u ústí do jezera u města Aiguines, tam co je ten most ke skákání. Je tam několik kempů a místo je dobré i pro dovolenou s dětmi. Koupačka v jezeře, loďo půjčovna, rybolov, kola, turistika a další. Teď, když jsem lazar, bych tam mohl jet vegetit, ale zase nechci být u Verdonu počtvrté a nezalézt si.

Buoux

Neboli bjů a česky buksovice. O tom se nemá cenu ani rozepisovat. Je to kolébka sportovního lezení. Zde to „také“ (Fontáč, Jura, Arco) začalo. To slovo si pamatuji už z doby, kdy jsem ještě nelezl. Chodil jsem se trochu protahovat na bouldrovku do roudnické truhlárny Bohemia Art. Na zdech visel plakát z Buoux s Čadou a poslouchal vyprávění od Šrámka, Stehlíka, Matěje z Náchoda a Radka Ulmana (ten tam také chodil). To bylo po revoluci a po mé vojně. Byl rok 1990 a já začínal podnikat. Měl jsem na náměstí cukrárnu a celý rok točil italskou zmrzlinu a prodával dorty. Lezení ještě bylo a dlouho i bude na vedlejší koleji.

A teď jsme tady. Parkujeme na parkovišti a hned z křoví vybíhá chlápek, takový malý Bonapart, a před očima nám mává lejstrem, nařízení vlády, že spát a kempovat zde nesmíme! Snažíme se mu vysvětlit, že jdeme lézt, že jsme přeci taky horolezci. Copak na to nevypadáme? Ale spát jsme zde chtěli. No nic musíme potom vybrat něco víc ulitého. Škoda, bylo to hezké místo.

K lezení vybíráme sektor Fakir s obří stěnou. Abychom nebyli za úplný nýmandy, pokoušíme se lézt kvalitnější cesty. A docela to jde. Všem. S Tomem přelézáme cestu za 7a+ a další za 7a. Těšíme se na další dny. Jenže v noci přišla studená fronta a s ní i sníh. Docela fest toho napadlo a jsme pěkně mokří. Nálada je bídná. Opouštíme toto legendární místo a vracíme se zpět do Orpierre. Zde za 45 eur kupujeme nocleh v kamenném a komfortním  privátu. Sušíme cajky a nakupujeme chlast. Docela dost. Večer jsme se všichni zbořili jak zákon káže. Na to se nezapomíná. U týpka ve Vertical shopu každý nakupuje něco na památku. Trička, expresky a já parádní červené lezačky zn. Millet. Ty byly jedny z nejlepších, co jsem měl. Div, na to že jsme nakupovali v opileckém opojení.

Toma jsme další den hodili na letiště do Lyonu a my pokračovali domů. Najezdili jsme 3 500 km. Slibovali jsme si, jak zase příště někam pojedem. Ale to dopadlo tak, jak většinou bývá.

Ale není všem dnům konec. Snad.               AU REVOIR BEAU FRANCÉ