To, že se počet startujících na Jizerské 50, za nás HORCE nezvětšil, ba naopak ztenčil, mě netěší, ale doufám, že tato naše neúčast je jen přechodná. Věřím tomu, že za HORCE nás bude  jednou závodit více, a že to nebudou jen ti starší pardálové, že se navrátí  i ti, kteří ji již jeli,a  že přibudou další. Běžky, tak jako i jiné déle trvající činnosti, jako běh a kolo, zrovna nemiluji, ale je to nezbytná součást přípravy a doplňku ke sportovnímu stylu života horolezce nebo skálolezce. Jestli chce někdo dobře lézt musí tomu přizpůsobit i vlastní život. Nemyslím tím tedy jen to neustálé hejbání se, ale především styl života. Správná strava, životospráva, chuť se zlepšovat, mít cíle. Je jasné, že každý má priority jiné a ten, kdo má lezení alespoň na druhé, třetí příčce, by měl jít více do sebe. A Jizerská 50 je jednou z mnoha možností a hlavně  se s účastí naplní to, proč byl v hlavách libereckých horolezců vymyšlen. Jako testovací závod výkonnosti před nadcházející horolezeckou sezonou. A také si vždy při závodě vzpomenu na onu osudnou expedice do Peru, o které jsem jako kluk četl. Ostatně během závodu má hlava možnost přemýšlet o ledačems. Nejvíce snad, že mi to nejede, že příště už nepojedu a proč tu vlastně jsem. Odpověď je jasná. Proto o čem jsem zde psal výše. A příští rok pojedu zas a zas to bude bolet a zas se budu už od 5. kilometru těšit do cíle. A taky se budu těšit na setkání se známými a kamarády.  Už jen ten pobyt na baráku SČVK a hlavně ten fiitness a relaxační program stojí za to!

   Letošní závod mě vytrestal více než jindy. Hlavně díky mé přípravě nepřípravě. Na běžkách jsem stál jen třikrát, teď na konci roku na horách v Jánkách. O to více jsem se spoléhal jen na svou vůli. Ono se to dá dát jen vůlí, ale právě to moc bolí a čas stejně nemůže být lepší. Ta vůle může být stejná nebo spíše horší, ale asi ne výrazně větší. Známý horolezec, autor mnoha prvovýstupů a provozovatel Adršpašského hotelu Skalní město, Pete Blahna, byl na tom hlavně s fyzičkou o poznání lépe. Ač je mu již 58 let, dokázal držet krok s těmi nejlepšími a dojel 272. s časem 3h 4min! Tak jak je tvrdý na ostatní, je tvrdý především na sebe. Kdo ho zná a ví jak vypadá, ví o čem mluvím. Z té polické pánve je vůbec hodně dobrých běžkařů-horolezců. Sám velký Lanč, Míra Šmíd, byl nejdříve hlavně lyžařem běžkařem a dlouho se rozhodoval, který sport zvítězí.  

My, normální smrtelníci, zde  vždy bojujeme se svým nejlepším časem a chceme jej překonat nebo se alespoň přiblížit. Já s časem 4h 17min jsem se přiblížil na 50 sekund tomu loňskému, ale k tomu maximálnímu mi schází 17 minut. S věkem to zatím moc nespojuji, ale je jasné že to bude vždy těžší a těžší. Avšak budu, alespoň doufám, stále rozumnější a tudíž se příště nebo přes příště lépe připravím a tu, pro mne, magickou hranici 4 hod pokořím.

  Můj obdiv má opravdu každý, kdo dojede. I ti co skončí úplně na chvostu. Ten úplně poslední strávil na trase více než osm hodin a tak byl v záběru čtyřnásobný čas než samotný vítěz. I to obdivuji. Ale asi nejvíce legendu Jizerské padesátky. Jinak se o libereckém Ladislavu Míkovi nedá mluvit. Jako jediný účastník dosud nevynechal žádný ročník prestižního závodu v Bedřichově! Nejvíce byl jeho start ohrožen v roce 1983, kdy si při silvestrovském veselí pochroumal vazy v koleně a dostal sádru. V té době se jelo poslední neděli v lednu. Týden před závodem si ji nechal sundat a do závodu nastoupil a dokončil jej! V mladších dobách proháněl i ty nejlepší. Jeho časy jsou pro většinu z nás nedosažitelné. V roce 1989 zajel čas 2:48:11 a tím zaostal za vítězem o pouhých 27 minut. „Dnes jezdím pro radost, že to ještě jde, že tu ten závod je a jako vzpomínku na kamarády z expedice Huascarán 1970,“ dodává dnes už 67 letý Míka.

   Závod je, jak už bylo řečeno, setkávání se s kamarády a známými. Před startem potkávám Zuzku Noskovou, spolubojovnici z pod Gasherbrumů, ve stejné vlně na startu vedle mě stojí primátor Pavel Bém, na trase na mě huláká Lukáš Rakoncaj a vedle stojící tatík. Joskovu nepřehlédnutelnou postavu zde zahlédnu vždy. Na občerstvovačce mi polévku nalívá předsedkyně ČHS Alena Čepelková a ionťák podává Martin Otta. Všechno Gasherbruňáci.  V cíli ve frontě na guláš potkávám novoborského, dnes už pražského horolezce Tomáše Kubáta. Buďto mám na lidi které znám štěstí nebo ten čtyřtisícový dav není tak velký, jak se mi vždy zdá.

  Nesouhlasím s tím, že ten závod je krásný. O kráse mám jiné představy. Většinou tam nesmí být tolik lidu. Krajina kolem však krásná je. Takový svařáček na Knajpě, Smědava, Jizerka, zasněžené a omrzlé vrcholky okolních kopců, ojíněné žulové balvany…  To vše je krása. A za tou přijedu i příští rok na shledanou.

(c) 2006 Jiří Koudelka

Zdeněk „Fábera“ Němec