Zima, zima, zima  je veliká…  venku v tuto dobu pracuje jen blázen nebo velký poctivec sám k sobě a svým závazkům (třeba Standa), ale to já rozhodně nejsem. A tak o pracovní den padá volba si užít tohoto mrazivého nového roku na ledech. Slovo dalo slovo a já mám dohodnutý sraz na Mělníku před picérkou s Íťákem a Tomášem  (byl s námi na jarních Svatoškách). Sem mě veze Rastič, svou novou károu, sporťákem, modrým šípem. Hmmm, byli jsme tam v cuku letu. Dík.

  S ledy v naší republice to je dost velká bída. Většinou to jsou jen malé kvaky s lezeckou délkou tak do 20m. A hlavně se nachází v různých rezervacích, či CHKO nebo dokonce v NP, ostatně tak je tomu i ve velké míře s našimi skalami jakéhokoliv materiálu. Inu, když je něco hezké, musíme si to chránit.  Ne jinak tomu je i s cílem naší cesty. Soukromý lom u Oldřichova v leží v CHKO Jizerské hory. Naštěstí pro nás, horolezce, zde není žádné omezení. Snad jen ctít soukromé vlastnictví.

  Přístup k lomu je naprosto pohodový. Za obcí Oldřichov v Hájích uhneš ze silnice směrem na Raspenavu doprava a v areálu lomu vyhodíš všechny potřebné cajky. Je dobré zde neparkovat. Vždy a všude, a nejen u nás, je lidí lezoucích po zmrzlé vodě hodně, a tak parkovat u někoho na soukromém plácku není dobré. Popojeďte na ideální místo u restaurace typu tatranské boudy Hausmanka „U Kozy“. Výborně zde vaří, majitel je fajn a má dobré pivo, hezká servírka (dcera?) a samozřejmě tu je i možnost ubytování (informace rád poskytnu, mám slíbené pivo zdarma za osobu). Restaurace leží v Oldřichově sedle, 200m po silnici nad lomem.

  Lom je žulový a má tvar jakéhosi přírodního amfiteátru tvaru „U“ maximální výšky do 30 m. Ale lezecká výška jednotlivých rampouchů je samozřejmě nižší. Předností tohoto místa pro sportovní lezce je, že rampouchy jsou kolmé. Nejmenší sklon je zde 80 stupňů. Je zde ideální možnost lézt takzvaně na rybu s horním jištěním za stromy. K nim se dá lehce dostat zprava po svahu, ale kdo je bourák, odjistí si výstup sám za ledovcové šrouby. My měli možnost zde vidět místního borce, Banána, který všechny trasy zde lezl sólo a bylo vidět, že si je dost jistý. Kdo umí, umí. A my jenom čuměli. I když naše počínání na ledech nebylo tak jisté jako Banánovo, parádně jsme si zalezli. Něco šlo lézt též bez jištění, ale byly to jen opravdu malé pětimetrové bouldry.  Jistota nám chybí. Předloktí však natéká i na druhém a já to mohu jen doporučit. Ta zima kolem, sníh, led, to je přeci to, co si většina lidí představí, když se řekne horolezectví. Samozřejmě se musí zapomenout na to, že celé toto „dobrodružství“ se odehrává v totální civilizaci, 300 kroků od teplé hospody.

  Nakonec nám Banán ukázal pravý drytool. Nástup ze sněhové police do hladké a asi sice jen osm metrů vysoké žulové stěnky, narušené jen dvěmi jemnými vodorovnými spárkami. Skoby tam natloukl ze slanění. To není myšleno jako něco, čím bych chtěl shazovat jeho výkon. Dlouhé natahovací kroky a stání na jednom hrotu za stupínek, jistě daleko menší něž krabička od sirek, byly parádní. Móóc se mi to líbilo. Tak jako náš výletík.