Jelikož bydlíme na kopci, stačí to jen pustit a nebrzdit a rychlost je tu. Nejinak tomu bylo i včera v osm večer. Přijíždím na křižovatku, kde mi mají dát všichni přednost. Ale zelený transit tak nečiní a já chci nadávat. Jenže za ním se na poslední chvíli rozhodl řidič modrého nového a krásného Peugeotu, že to také stihne. Nestihl. Já v plné rychlosti přes 40 km/h jsem to napálil přímo do jeho boku. Krátce před nárazem jsem si řekl (už zase), že to je v prdeli a zařval jsem. Rána jako prase a mě to katapultovalo z pedálů nahoru a auto jsem v nějakém parakotoulu přeletěl na druhou stranu a dopadl tvrdě na vozovku. Dobrých pět metrů let vzduchem. Sebírám se sám a vstávám k velkému překvapení všech přítomných. Najednou hrozný haló, auta a veškerá doprava stojí a chtějí mi pomoci. Ale naštěstí není s čím. Jsem naprosto v pohodě a kajícímu a skoro klečícímu řidiči vykám, nenedávám a odpouštím. Jsem asi v šoku. Projevuji lítost nad jeho novým autem - přední blatník je na výměnu. Kdo je ještě v šoku je jeho starší spolujezdkyně, asi maminka, stále ječí. Říkám ať jedou, že jsem v cajku a že po něm nic nechci. Nevzali jsme si na sebe ani kontakt. Ten adrenalin mi zatemnil mozek. Řidič byl asi rád, že sestřelil takového vola a byl hned pryč. Až nyní pozoruji, že na kole se nedá jet. Alespoň o prachy za kolo jsem si mohl říci. Byl jsem však rád, že jsem si zase nic nezlomil. Muselo to vypadat dost akčně a začínám přemýšlet kde se to ve mě bere, že takovéto nehody přečkávám bez větší újmy na zdraví. Asi si otevřu pro filmaře kaskadérskou školu.

Podotýkám, že ještě nebyla tma a blikalo mi přední světlo, na čele zapnutá čelovka a vzadu blikalo červené světlo. Tedy o neosvětlenosti se nedá hovořit. Snad jen ta má rychlost, ale více jak padesát jsem určitě nejel. To jen řidiči si myslí, že cyklista není právoplatným účastníkem silničního provozu.

Když jsem odjížděl z domova, říkám Marketce, ať je na telefoně, kdyby se mi cestou něco stalo. Myslel jsem s tím, ale spíše defekt, aby pro mě přijela. Když ji ani ne za deset minut volám, říká něco o aprílu a nevěří mi. Od táty jsem dostal vynadáno jako malý kluk a kdy že prý dostanu rozum a přestanu blbnout. Tvrdím, že toto se přeci nedá ovlivnit, že to je snad osud. Ale je fakt, že těch věcí se mi stává více jak jinému člověku. Kolik že má kočka životů? Sedm? Tak to mám ještě tři. To de.

A začínám přemýšlet i o helmě na kolo...

Je fakt, že úplně bez újmy to není. Naražená žebra bolí při dýchání a rameno ruku v rameni stěží zvedám. A k tomu ta kolorizace levého boku.

Tak zdarec a příště zde napíši něco veselejšího. Ikdyž teď, když to čtu, tak to docela úsměvné je. Zdéna.