A jak už je jeho zvykem, dopředu nevolá, nenahlašuje se, neplánuje. A tak měl tentokrát trochu smůlu. Olda je s partou v Chorvatsku a Libičák někde s Háňou na severu. A já, jako bych to čekal, jsem naplánoval parádní lezení na Panťáček. Je to taková venkovní tělocvična. Menší odlezy, dlouhé, kolmé a v pevné skále kvalitní lezení. Prostě ideál pro uzdravující se kriply. Do toho náhodou potkávám na zahrádce v Rendě sedět Frýďáka se svou Álou. Dnes přijuchali. A hned: "čau vole, kam jdeme zítra lézt?" Rozhovor začal volně pokračovat asi tam, kde před deseti měsíci skončil. To jsme spolu mluvili naposledy, ale teď kecáme a pochlastáváme tak, jako když se vidíme každý týden.

Tak trochu zavzpomínám. Krkonoše - Špindlerův Mlýn. Prosinec 2007.

Tehdy si do nového domova odvážel nepěkně pohmožděné koleno a asi natržené vazy, z nepěkně vypadajícího pádu na fošně. Bylo to podobné jako vždy. Telefon a tam "čau, jsem v Roudnici a chci jet ráno na snoubič, v kolik pojedeme?" Naštěstí má Markétka a má práce pro jeho a mé úlety pochopení, a tak vyrážíme. Tom má trochu obavy z toho, jak mu to půjde. Já sem v klidu, protože vím, že mu jde vše, na co sáhne. Hned první jízdou, nestál na fošně pět let, zjistil, že se to fakt nezapomíná. A když už jezdit, tak skoky a rychle. Jinak to ani nemá cenu. Nikdo nám nestačil a dolů k lanovce valíme na jeden zátah. Jen se nám ten prosluněný a krásnou bílou peřinou pokrytý Medvědín zdá nějaký malý. Jezdíme nahoru a dolu a sami sebe se ptáme, cože nás to na tom tak dříve ohromně bavilo. Ne, že by to bylo špatné, ale do té euforky to má daleko. Dole u lanovky davy lidí, navonění, hluční a neohleduplní. A k tomu ten všudepřítomný byznys. Nediví se mi, že raději jezdím na hřebeny a na běžky.

Měla to být asi poslední jízda. A vlastně nakonec i byla. Toma marně stíhám, ale vidím jak padá. Říkám si, tak teď vyhrávám já. Jenže on v pádu po ledové plotně nezpomaluje a najednou je mu ta sjezdovka opravdu malá. Tedy spíše málo široká. Ve slušné rychlosti mizí po zádech v lese. Okamžitě brzdím u hrany a vidím jeho tělo obtočené kolem stromu. Brýle daleko ve sněhu od místa dopadu. Asi pěkná šlupka. Sténá, ale docela se hýbe. Vypadá to na něco s nohou, ale zlomená není. Nakonec horskou volat nemusím. Dolů k autu schází sám, ale trvá mu to. Fláká se, musím čekat. Cestou domu skučí a už jej prakticky nevidím. Z dalších plánů sešlo. Po týdnu ležení na gauči letí zpět. 

Současnost. Český Ráj - Panteon. Září 2008.

Jak jsme dohodnutí, je devátá, stojím dole u dveří a zvoním. Vylézá ospalý ksicht. "Dej mi ještě půl hoďky". Jedu tedy ještě do Klenče pro Mirka. Je to mlaďas co ho znám z Rendy. Má nějaké zkušenosti z ferat a jiné alpské turistiky, ale z lezení, krom umělé stěny, takřka žádné. Nevadí. Hlavně nová krev. V půl jedenácté parkuji na louce pod Panťákem, kde již netrpělivě na nás čeká Íťák se svou ženou Naďou. Též naší bývalou členkou a vlastně i díky Tomovi má náš kámoš z Neratovic ženu, se kterou čeká v nejbližších dnech holčičku. Když jsme již navázaní pod stěnou, dochází i dohodnutý fotograf Zába s Ančí. Chystá si nádobíčko a ejhle. Včera šel kvůli tomu dříve domu. Aby nabil baterku. Jenže ta baterka je stále doma v nabíječce. No co. Žádné divadýlko pro foťák se konat nebude.

Ty tam jsou doby, kdy se naše výkonnost lišila, ale jen o trochu a já jsem Frýďákovi musel tahat všechny cesty. A ještě protestoval, že chce vždy lézt něco nového. Neopakovat ty staré. Jenže on byl v pohodě, kdežto mě se začal svírat žaludek vždy, když jsme stoupali z Libouchce a viděli ty Tiské masívy. Ale rád na to vzpomínám.

    Dnes se nic takového neděje. Jsme vylezenější, svírání je jen někdy a hlavně když jdu s ním, chce cesty tahat on. Čím mě trochu sere. Celkem v pohodě se prochází na prvním v VIIIb Poslední slanění. Své první kroky zkouší i nováček Míra, ale je to na něj opravdu velké sousto. A tak abychom ho neodradili, E.T. mu tahá VIIa. Tu již dává celkem v pohodě. Celkem slušný příslib do budoucna. Tak ať mu ten zájem vydrží. Já s E.T. se rozlézáme v IXa Výlet mezi lidi. Známe to tu a nožka, i když bolí, drží, tak to je na pohodu. E.T. se nestačí divit, tak natahuje Kouzelné prsty za IXc od Romana Brta, loni při autonehodě zesnulého. Dávám to bez odsednutí včetně závěrečného skoku z malého chytu pod převisem. Bomba! Řvu do údolí radostí. Tomáš v tom lehce sedí, ale též dává. Je dobrej a Anglie mu svědčí. Následuje Tajný výlet VIIIa a Návrat VIIIa a jako poslední Otvírání studánek IXc rovněž od Brta a S. Šilhána. Zde jednou sedím u kruhu a odpočívám před klíčovou délkou. Jsou tu cesty dlouhé a vytrvalostní. Tom už toho má dost a neleze. Balíme a jdeme do pizérky na zaslouženou pizzu a horké maliny. Krásná a sladká tečka za parádním sportovním dnem. Takových jen houšť. Chlape, jezdi častěji.

O dva dny později. Labské Pískovce - Ostrov a Tisá. Září 2008.

    Byli jsme dohodnutí, že dorazím v pondělí ještě na noc. Jenže cestou na nádraží píchnu kolo a vlak mi ujíždí. Zůstávám tedy u lahvinky vínka v roudnické Legendě a se Sejkem diskutujeme o nových informacích ohledně stavby stěny. Nebojte, vše je OK! Vyrážím na kole na druhý pokus se zalepenou duší brzy ráno. V Ostrově jsem na devátou značně zmožen. Ty kopce z Ústí mi dávají zabrat čím dál tím víc. Prvního koho potkávám je právě probuzená Ála. Kouká na  mě jak na zjevení. "Dyk sem říkal, že dovalím." Mám výhodu, že jsem si sám šéfem a hlavně ne moc zlým. Je nádherný den a to se těžko odmítá, zvláště když je tady taková vzácná návštěva a příslib skvostného lezení. Snídáme po anglicku. Vajíčka se slaninou. K tomu kofola, rum a pokec a loučení s Nikolou. Včera Tomáš s Álou lezl na Nedělní věž cestu Pilíř pro Mžouru VIIb (lezl jsem ji dnes s Honzou Vojtou, Pepik fotil). Krásná vzdušná hrana přes 3K a zbytek převislou spárou a smyčkovanou na vršek. Byl z ní nadšen a taky vzpomenul můj pád před lety z vedlejší cesty PANAMIJA VIII. Tehdy jsem vypadl z pod prvního kruhu, vytrhl jištění a letěl po hlavě do bivaku. Tom mě nezajištěný jistil z tří metrového kamene. Samozřejmě jsem jej strhl a oba dva jsme skončili v kotrmelcích ve svahu v lese zamotaný do jednoho lana. Tehdy jsme se šli rovnou vožrat. Óó, jaké to krásné vzpomínky.

Tentokrát jdeme na masívy do Tisý. Vybíráme Hřebenový kámen. Je to věž bez slaňáku. Ne že by byla malá. Má dobrých 25 m., ale nahoře se dá přeskočit na masív. Standa v těchto chvílích na mě působí jako memento jednoho říjnového odpoledne. Nikdy na jeho pád z rájeckých Blíženců nezapomenu a nikdy se to podruhé stát nemůže. Alespoň doufám. Lezeme Tornádo VIIa a Slezinu VIIb. a jdeme na vedlejší skalní zeď Zeď. Zde jsou samé pecky. My vybíráme pro začátek Červená atrakce VIIc. Nádherná cesta při hraně a celkem slušně odjištěná. Ze shora nahazuji legendární Hotel Savoy IXc (Kulík, Vostřel). Těžká cesta hlavně ve druhé polovině. Několikrát v tom dřepím, ale dávám. Tomáš také. Mezi námi vždy nějaké rozdíly byly, ale ne moc velké, ale teď, řekl bych, že již nejsou žádné. Možná ještě v tom vyvádění. Zatím jako psychouš vedu, ale nevím jestli je to dobře. Hned vedle si dáváme též na druhým cestu neméně slavnou Liftboy IXc - X. Mezi druhým a třetím několikrát dřepím. Tak se to nedělá a to mě neba, a tak se nechávám spustit. Prsty jsou beztak na sračku. Tomáš ve stejné části taky bojuje se sebou a po několika odsednutích to dává! Je borec! Do čistého to má sice daleko, ale ty kroky v tom udělal. Oba se shodujeme, že klasifikace tady a na Panťáku je jiná. Panťák je nadhodnocen. Máme toho dost, končíme. Cestu zpět volíme romantickou. Z Libouchce přes pastviny do Bělinových Povrlů. Pak přívozem do Malého Března a do zahradní restauračky. Porce zde mají fakt velké. A aby to nebylo klukům líto, volám Standovi a právě se vrátivšímu  Rastovi, že sraz je ještě dnes večer v devět v Legendě.

Ještě týž den. Podřipská placka - Legenda a Šance. Noční září 2008.

V Legendě kecají hlavně kluci. Já si již užil. Všichni do jednoho jsme unavení. Vypadá to, že se brzy rozejdeme a Ála stále říká "Ty píšťalo, já jsem jetá". Nakonec nás vyhazují a my se loučíme se Standou. Jede zachránit k Janičce ještě co se dá. Nám otrnulo a přes jedno pivko v Alcapone zapadáme do nejhustšího non stopu, do Šance. Kalíme, pouštíme hity co se nejvíc líbí a nás překvapuje svou návštěvou zaměstnavatel Romana - Alešák. Jde náhodou kolem vracející se z Podřipské porodnice. Je už též dablfotr. Jeho Monika mu právě porodila druhého synátora Viktora. A rázem, ty panáky co jsem odmítal, do sebe klopíme o sto šest. Nějaké ta pivka a šampus a najednou je k ránu. Ani jsem si nevšiml, kdy zmizel Roman. Vím jen, že Ála toho s Tomem už taky měli dost a tak jsme se rozloučili. Domu jsem se plížil jako myška, ale čím tišeji do bytu lezu, tím je Market vždy naštvanější. Dostávám držkovou a že prý to přeháním. No já nevím, snad krapet, ale myslím si, že se to dá vydržet. Ráno, asi za dvě hodiny, to je horší. Musím Máťu odvést do školky a načinčanou Natku do školy a její 1.B. Nesmím na nikoho moc dýchat, aby mi je nesebrali. Dopadlo to v poho, jsem přeci milující a starající se otec. Přes den mi dobře nebylo a v práci jsem si připadal jako Mongol. Zato Roman. Ten dopadl. Až další den mi píše, zda nevím, jak šel domů, že přišel ve špinavých ponožkách a bez nových bot La Sportiva a ještě si poblil rohožku. Celý den se léčil a Háňa s ním nemluví. Tak nám to Haničko promiň. Jak dopadl Frýďák s Álou nebo Alešák netuším.

  Nevím jestli to je správná tečka za něčím, na co se těším každý rok. Na návštěvu mého kamaráda z největších - Tomáše. Proto chci ještě alespoň objasnit ten pro někoho divný název. Varel Tom Frýda Frištenský. To, že něco napíšu, mě napadlo již pod skalou v Tisý a tento název také tam. Varel Frištenský je osoba z pro mě nejpovedenější povídkové hry Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem od Smoljaka a Svěráka, kterou mám tolik rád. Taky pokládám za mé nejpovedenější  setkání právě setkání s Tomášem. Vděčím mu za mnohé. Těch báječných dní spolu strávených bylo opravdu hodně a doufám, že další budou. Též si myslím, že i on má nějaký podíl na tom, že oddíl HORCE vypadá dnes tak, jak vypadá. Když jsme spolu začínali lézt, oddíl prakticky nebyl. Na to se nabalili Olda, Libičák, Zbyněk, Standa a ti zakládající jako Zdeněk L., Macas, Pepik se znovu přidali. A nabalují se další, třebaže v okolí Roudnice na lezení nic není. Viz třeba teď dotaz na webu Lezec.