Severní část jezera Garda nápadně připomíná norské fjordy. Vysoké štíty skal kolmo padající do údolí. V nich spousty turistů převážně sportovněji zaměřených.  Hlavně cyklistika, jachting a horolezectví. Těžko určit pořadí. Snad jen podle měst. Riva a Torbole patří jednoznačně jachtařům. Krámky s tímto zbožím na každém kroku. Vystajlovaní  opálení  sportovci, sličné děvy, jezero plné plachet od kittů, windsurfingů a lodí. Arco je zase typicky lezecké. Tolik climbing obchodů na jedné ulici nenajdete snad nikde jinde. A když se chcete dostat někam po silnici, musíte dávat opravdu majzla, aby jste nesejmuli  všudypřítomného cyklistu. Jezdí děcka, downhiloví šílenci na svých speciálech, partičky v háku za sebou jako by zbloudilí závodníci z Gira nebo i prdelaté babky na galuskových kolech s nejmenším možným sedýlkem. Taktéž můžete potkat lidičky s prapodivným velkým až největším batohem. Paraglajdisty. Těch ale o poznání méně, neb tato zábava je už více jen pro vyvolené. Ty jejich barevné padáky na modré obloze, lehce se snášející k zemi, jen dokreslují tu okolní adrenalinově laděnou atmosféru. Určitě tu jsou i ti největší blázni. Bejsjumpeři. Ty však jen tak nepoznáte, ale jsou tu!  Jejich batůžek bývá tak malý, že si je klidně spletete s turistou kochajícím se spoustou okolních památek a čistých starobylých měst a úzkých, slunce prostých uliček. A ti co toho nemají za celý den dost, běhají podél jezera sem a tam. Jako by zde ti všichni lidé jen sportovali, bavili se a užívali dlouhého dne.

I proto jsem vzal letos rodinku místo k moři k jezeru, kde si to já, ne příliš velký příznivec  totálního lenošení na pláži, trochu užiji. No užil jsem si to do sytosti. Vždyť jsme jeli celá rodinka, a to je vždy svátek. Celý pobyt byl spíše pohybově zaměřený. Nechybělo kolo, turistika ale ani výlety za gastronomií či večerní procházky starobylým a krásným městečkem Malcesine.  Jelikož jsme bydleli v karavanech  X-CENTRA, kterou vlastní mladí lidé, surfaři, bylo jasné, že se více než lezení budeme věnovat tomu nádhernému sportu na vodě využívající vítr. Tím spíše, že jsme jeli s Fandou a jeho rodinou, který je velkým fandou windsurfingu. 

Kdysi jsem též zkoušel surfovat, ale to je již tak dávno a i ta technika je dnes někde jinde, že se nedá vlastně hovořit o nějaké zkušenosti.  Proto jsem si zaplatil kurz. Trocha teorie na suchu a hned jsme šli na vodu. Nemám rád, když mi něco nejde, tak jsem snažil, abych nevypadal jako nýmand. Podařilo se mi hned napoprvé odjet. Pravda, postoj trochu křečovitý, nohy dost roztažený, ale jel jsem. Nefoukaly ty prdy co fičí ráno či večer, ale problém udržet plachtu ve směru jsem přesto měl. Nicméně jsem surfoval! A po dvou hodinách jízdy napříč jezerem sem a tam jsem se vrátil na místo výjezdu. Od učitelů se mi dostalo pochvaly, že teď už prý stačí jen jezdit a jezdit a jezdit… 

Tak jako s každým sportem. A to se bohužel asi nestane, byť je to opravdu nádherný sport.

Výhodou je, že si vystačíte sami. Vy, prkno s plachtou a vítr. Žádný parťák jako při lezení. Ne že by o společnost ten sport byl ochuzen. I tady platí, že po ježdění se lidi sejdou a vyprávějí si, jak jim to šlo, jak lítali nad vodou a jak padali. A je jedno jestli někdo windsurfuje nebo kittuje. I když jistá rivalita tam je. Jedno mají společné. Vodu, vítr ve vlasech, rychlost a svobodný pohyb. Nádhera.

Zůstanu však věrný svému sportu. Lézt jsme tedy také byli, ale jen na „dětských“ skalkách Corno di Bo.  Říkám jim tak pro svoji velikou oblíbenost díky poloze, kompaktnosti skály a lehkým cestám. I v průvodci píšou ideální pro začátečníky. A těmi jsou mé děti. Cesty vedou v položené hladké plotně protkané několika vertikálními spárami, u kterých vedou lehounké cesty 4c,4b,3a a 3a. Když se leze až k příhradovému sloupu na konec plotny máte nalezeno více než 100m. Děti vše zvládly bez sebemenších problémů a trochu remcaly, že to je lehké. Proto jsem vybral jedno 5a. Bez jištění jsem vyběhl ke slaňovacímu nýtu a cvakl jediné preso pro děcka. Natka je rozvážnější a rozumnější, tak si tu cestu šetřila a vybírala stupy. Máťa však viděl mě a chtěl se opičit. Dole nastoupil a stejným fofrem cestu doslova vyběhl. Musel jsem se opravdu smát. Chyty nechyty. Ruce a  nohy  dával jen na tření a běžel. U štandu jen udýchaně „to bylo lehký“ a „jdu dolu“ Nachystal jsem mu slanění a on si i sám slanil.

Poprvé. Německý pár lezoucí vedle,peroucí se sami se sebou, obdivně tleskal…..

Krásným  zážitkem pro mě byly návštěvy Arca. To místo dýchalo lezeckou atmosférou více než kdykoliv před tím. Aby ne. Právě probíhalo Mistroství světa v lezení. Itálie pořádá Mistroství  vůbec poprvé a v kandidatuře porazilo i rubly cinkající Rudé náměstí. Docela se divím, že tu MS ještě nebylo. Vždyť Arco každoročně skvěle pořádá nejprestižnější  Rock Masters. A to okolí se spoustou lezců i té nejnižší výkonné skupiny z celého světa, předurčuje stát se, nebo vlastně jím již je, Mekkou sportovního lezení.  Neznám ve světě věhlasnějšího místa. Snad kromě Camp 4 v Yosemitech, ale to je trochu jiný případ.

Červencové Arco to jsou nazdobené uličky, lezecké krámy, picérky, kavárny a cukrárny praskající ve švech a celkově moc parádní a slavnostní atmosféra. V ulicích a na náměstí před kostelem s kašnou jsou na fotografiích v nadživotní velikosti přední světoví lezci. Včetně Adama Ondry. Ty lidi, kteří se tady prochází,míjí či nakupují, jsou také většinou lezci. Soudím tak dle vyhublé vizáže, žilnatých,odřených a bílým práškem zkrášlených rukou a lezeckých hadříků ne vždy bělo se skvocí čistotou. A není problém potkat některou z hvězd, tak jako se to podařilo mě.  Maju Vidmar!!!(whau...), rakušáka Jakoba Schuberta  (II. místo)a našeho Adámka. Já byl vždy úplně "šťastný" a děti nebo Markétka jen "no a co? Inu nejsme ze stejných věcí na větvi.

Samotný lezecký stadión je famózní a nevím, zda takto poblíž historického centra města má někde, alespoň v Evropě, konkurenci. Nasvícená a do noci zářící spektakulární stěna mezi řekou Sarca a více než 100 metrovou skálou s hradem Vás okamžitě pohltí. Atmosféra na stadiónu plného povzbuzujících lidí je takřka třaskavá. A vždy, když se povede „topovat“ cestu, publikum úspěšného aktéra uznale odmění bouřlivým aplausem.  Nevím, jsem zaujatý divák, ale tento sport má energii a spád, který zaujme i nezávislého diváka. Tudíž by měl patřit mezi Olympijské sporty, na rozdíl třeba od Lukostřelby… Ale to je jen názor. Každopádně jestli budete mít možnost se někde na něco podobného podívat, neváhejte a běžte. Stojí to za to! Třeba okoukáte, jak na to…

Tak jako neváhejte navštívit Gardu, ať již jsou Vaše chutě jakékoliv. Vždyť je to celkem nedaleko. Těch 850 kilometrů se dá zvládnout fofr jízdou na jedno zastavení na záchod pod 8 hodin. Jindra Hudeček má údajně rekord 4 hodiny na motorce. Ale to je jiná liga.