Sobota 11. 10. 2008 vpodvečer. Ostrov mě zase překvapil. Celou cestu jsem jsem jel v mlze a nebylo téměř nic vidět. U Turbázy se jako mávnutím kouzelného proutku vše změnilo. Najednou vidím silnici, okolní stromy, ale i hvězdy a obláčky. Sjíždím z kopce dolů a už u chaty Drachstavu parkují u silnice auta. Vím, že je zde dnes poslední Hard core festiválek a hlavně liberečtí Krucipüsk, ale tolik lidu jsem opravdu nečekal. Parkuji na louce směrem k Nebeským stěnám a jdu na pivko na Starou Pekárnu domluvit s Dášou nějaké detaily ohledně Posledního slanění. Hospoda je také narvaná a dávají fotbal. Moc dobře ten večer nezačíná. Na mizerné televizi po mizerném výkonu prohráváme už i s Polákama. Venku nočním Ostrovem pulsuje muzika. Ptám se, jak dlouho tady ti místní ten binec ještě vydrží. Já se tam sice těším a podobné akce si naprosto užívám, ale nedivím se, že se to někomu zrovna nemusí líbit. No, hlavně, že na nás nikdo nestřílí.

     Potkávám spoustu našich. Novákovy, Pavla s Bárou, Landspéra, nováčka Míru, Oldu, Hanku a Ivanku. Všichni křepčí vzadu za hospodou před pódiem. Docela se necháváme davem strhnout a vydržíme blafat a popíjet a skotačit do tří. To se loučíme s tím, že sraz je ráno na terase na devátou. Moc tomu nevěřím, ale na lezbu se těším, takže o sebe strach nemám. Já vstanu. Vykalený ještě v noci přejíždím autem před hospodu, kde se udělalo místo.

V opileckém polospánku sním o práci (opravdu) a o lezení. Čas kontroluji na hodinkách. Stále je brzo a tak dokola usínám a budím se. Nakonec jsem rád, že spím až do 8.30. Vykukuji z auta a na terase je jediný člověk. Dědek Zdeněk Hubka. Paráda. Průvodce je tu. Za chvilku doráží další a opravdu po deváté tu jsme všichni! Na to bych si nevsadil. Po polévce, okurkách, nádivce, buchtičce, pivku a slivovičce vyrážíme směr Německo. Je ažůro. Včera touhle dobou byla všude dole ve městech mlha.

    Kluci tady byli se Zdeňkem již včera. Něco melou o sličné Japonce. Prý si s ní dohodli sraz, a že jim snad dá. Ale já nevím co. Hanka s Jirkou N. byli v Rájci na Blížencích. Hanka může vyprávět jaké to je delší chvíli stát na obou věžích najednou….

    My zatím skáčeme přes potůčky, stoupáme výše a postupně se vyprazdňujeme. Cajky vybalujeme pod mohutnou věží Grosse Grenzturm. Krásná, vysoká a německá. Železa málo. 1. K vidím někde ve 25 m. Zdeněk o té cestě docela básní, že v ní včera viděl nějaké Chomutováky. Mě se do toho moc nechce. Nejtěžší místo, převislá spára za osm, je pod prvním a ve dvaceti. Olda s Landspérem zatím nastupují na Hraniční věž a její Neuetalweg (údolní) za VII. My také na rozlez něco lehčího, také sedmu Nordostwand. Je to na pohodu. Za mnou leze Míra, nahoře dostává školení o správném štandu, dále Jirka N. a Dědek Zdeněk. Vybíhá ji s naprostou bravurou. Je vidět, že technika se nezapomíná. Zjišťuji, že tření teď na podzim je takřka ideální. Ruce se na stěnu lepí skoro samy. Mám chuť do té krásné linie s jedním kruhem, Südkante za VIIIa. Nástup je pohodová stěnka asi 10 m. na předskalí, zde obhazuji hrot. Je to tutový štand a tak dobírám Landspéra. Zde teprve začíná to správné lezení. Dvě menší smyce mě uklidňují před případným odletem do údolí. Následuje vlez do díry a z ní do převisu a ruční spárky. Na jejím konci jsou železné kyzy, po kterých to, nám silovým lezcům, dobře leze. V převise šel zandat dobrý uzel ze silné lanovice. Uklidnil mě skoro tak, jako kruh. Ten a vlastně jediný potkávám až 5 m. pod vrškem. Za mnou to drtí ještě Lands. a Olda. Myslím si, že dlouho takovou cestu nelezli. Jsou nadšení. Já samozřejmě také. Říkám, že tímto mám pro dnešek splněno. Myslím tím to, proč lezu. Tu výhru nad sebou s pocitem volného prostoru kolem a silového unavení.

   Také mám radost z toho, jak to kluky baví a že i nováček Míra se pomalu začleňuje do našeho kolektivu hovad, jak řekl Baumaxa. Ládspéro se včera učil smyčkovat pod odborným dohledem dědka Drchlíka (Zdeněk), Mírovi na to, že je ve skalách opravdu totální ucho, to jde opravdu dobře. No a Olda s klidem vyvádí údolní cesty. Zkrátka slušný oddíl.

Přesouvám se na protější malou věžičku a na cestu na pohodu. To se šeredně pletu. Nebo spíše jsem ji šeredně podcenil. Nejtěžší místo pod kruhem a zajištění žádné. Vydřené a hnusné VIIc.

   Hubajz mě už láká na něco prý hezkého. Na Grenz Kegel a cestu Grenzlos VIII. Taková hladká stěnka se třemi kruhy s předpokladem technického lezení. Dojem lehce kazí okolní bordel z náletových břízek. Je jich tu asi deset a pořádně není vidět na skály. Jsou průměru max do 10 cm. Mít tu pilku, už by tu nebyly. Práce na pár minut. Příště ji beru i do Saska. Tato cesta nevyžaduje tolika síly, ale hlavně zkušenost a techniku. I proto to dědek vyběhl jako mladík. Je opravdu vidět, že má za sebou hodně roků na skalníkách. Zatímco cestu drtí kluci, Zdeněk už zase běhá kolem krásné věže Kleiner Grenzturm, aby mi na závěr vybral nějakou pecku. A podařilo se. Cesta při hraně přes 4 K - Direkt Talkante VIIIb. Nástup vede v trochu měkčím koutě, přešah na hranu, kruh, trhlinkou ke 2. K (dostávám se nad stromy), sem to je tak za VIIb. Pak to začne být sportovnější. Hrana vede přímo pod vyhlídkou Granz platte, na které je v tuto chvíli asi dvacet lidí a jen zírají, zda uvidí nějaký polet. Ten by tady byl asi kvalitní, neb ty vzdálenosti mezi kruhy jsou tak osm metrů a barevné smyce mi jen zdobí sedák. Dávám třetí a jsem rád, že to lezu teď na podzim. V létě by to nešlo nebo spíše blbě. Myslím tím bez mg. I dnes se potím a kdyby nefoukalo, klidně shazuji dolů triko, aby se německé frau koukly na skoro ještě mladého kluka. Takhle mají smůlu. Od třetího to nějak nejde. Namířil jsem si to vpravo a už už bych mohl cvakat další kruh, ale v jiné cestě. Došla mi síla, ruce i čelo orosené, a tak se musím obtížně asi sedm metrů vracet. Sedím bezpečně zase u třetího kruhu. No, OS to nebude. Hlavně abych to vůbec dolezl. Další pokus, nic, a zase sedím. Vyrážím směr vlevo úplně na hranu. Zde si odpočinu stiskem hrany a zpět do stěny, pár temp po ničem (kde je to fantastické tření?) a je tu 4. K! Uf. Vše ještě nekončí, zbývá tak 15 m na vršek. Nic jsem nezandal a ještě deset metrů nad K jsem byl na pád. Pak první police a úleva. Pětkovým terénem na vršek a přeskok k vrcholové hlavě – štandu. Dobojováno a vítězné gesto davu naproti na vyhlídku.

   Kdyby vybrali nějaká eura do klobouku nebo zanechali pivko z batohu, vůbec bych se nezlobil. Alespoň zatleskat mohli. Najednou se rozutekli a byl tu opět klid. Zůstala jen Japonka a Hubajz a ten, že už to nepoleze. Kluci se sem nějak doplácali a tak dnes již končíme. Je před pátou a slunce máme na vyhlídce skoro v zádech. Údolí krásně nasvíceno. Naproti je nepřehlédnutelný Obr s obr převisem a kousek vlevo štíhlý falus Obelisk.  Říkám „Japonko, to koukáš, to jsou panoramata. Já bych to sem nahnal všechno a povinně!“

   Zdeňku Hubko, děkuji za kurz němčiny (stejně si to nepamatuji), za doprovod a za rady. Příště Ti tuto cestu natáhnu. Stála za to a patří k tomu zlatému fondu.

Berg Heil und Deutschland über Alles.  Führer Fábera