NA CESTĚ  -  V 15 hodin vyrážíme z Boru. Při pátku se musíte na cestu k našim jižním sousedům obrnit trpělivostí a ostražitostí. Cestou do Budějic potkáváme dvě dost drsné bouračky a také kolony a uzavírky. A dálnice stále v nedohlednu. Honza má Rakousko v malíku. Bez mapy a bloudění přijíždíme do Bischofshofenu 556 m a dále na Mühlbach 859 m a na parkplatz nad Arthurhaus 1502 m. Zde naše auto a my odpočíváme za 2,50 Euro. Je půlnoc. 600 km za 9 hodin. Asi jsme jeli dostavníkem a ne motorovým ořem. To Hudy má prý úplně jiný rekord. Děčín – Arco na motorce za těžko uvěřitelných 4 h a 40 min! Průměr přes 200 km/h! Inu, ten chlapík hraje jinou ligu ve všem.

PŘÍSTUP  -  Ráno v šest se vstávat moc nechce. K snídani jen čaj, piškoty a jde se. Krásné počasí však není. Je mlha, a tak mi Honza o krásném masívu Hochkönigu jen vypráví, že se tady tyčí nad nás o 1500 m výše. V té mlze trochu bloudíme, až nás statná selka z jedné z chalup zvaných Vierr Hütte posílá kolmo nahoru přes louku. Že prý první sněhové pole je 30 min od stavení. Po 100 výškových metrech jako mávnutím kouzelného proutku se ocitáme nad mořem mlhoviny, které nám leží u nohou a nad hlavu se tyčí na modrém pozadí bílá stěna, náš cíl, Groser Bratschenkopf. Bylo to jako když projdete zataženou oponou a rázem vás oslepí silné sluneční světlo. Barometr nálady v tu chvíli vylétl na maximum.

Vždy, když něco podobného zažiji, vzpomenu si na slova Míry Šmída, když fotil v Patagonii Cerro Torre v divoké hře mraků a stínů a řval: „To jsou kýče, to jsou kýče! Kdyby tady byl Jirka Havel...“

Okamžitě nás běží přivítat stádo ovcí a dělá na nás Béé. My na ně zase Jéé. Rozumíme si. Skamarádili jsme se. Doprovází nás až k tzv. Velké židli Oba cítíme pokoru a pomalu stoupáme v teniskách přes a kolem sněhových polí k nástupu.

VÝSTUP  -  Je 9 hodin a my stojíme na malé skalní polici ve stěně a vyndáváme sedáky a navazujeme se. Máme již dvě lanové délky za sebou, které jsme dali pro urychlení sólo. To pravé lezení začíná zde. Tenisky měníme za lezačky. V prvních délkách se vlastně aklimatizujeme na naši souhru, na jištění, na stěnu, na výšku a na sebe. Vše je jiné než znám z „normálního“ lezení.

 V páté lanové délce je na papíře nejtěžší místo stěny. Sedmičkový traverz. Zpětně teď vím, že nejtěžší to nebylo. Oba jsme byli svěží a místo bylo i dobře zajištěno, takže nás to nijak výrazně nezdrželo. A to se dá říci i o první třetině stěny. Pravidelně jsme se střídali a v jedné lehčí části jsme pro urychlení lezli současně.

 Výškou ubývalo sil a pitné vody. Celý den jsme na jižní stěně, tedy na přímém slunci. Ale stále lepší než déšť nebo bouřka. Slaňovat toto cestou dolů je na několik hodin.

 V půlce po druhém traverzu nás zachránil malý vodopádek. Doplňujeme vodu, já myji bolavé nohy a celkově se osvěžujeme a odpočíváme. Stěna přechází do svislice a  nás čeká opět kvalitní lezení. Jenže nějak nás to nebaví, neužíváme si to. Začínáme být pomalí. Z hlavy nemohu vypudit myšlenku o konci této cesty a pivku na Matrashausu. Stále zakláním hlavu a vidím vždy tak 100 m nad sebe a horizont střídá další horizont. Naštěstí s orientací nemáme velké problémy. Vždy nám pomůže nějaké železo nebo borhák. Ale připadá mi, že čím jsme výš, tím železa ubývá, a tak i proto jsme stále pomalejší. Štandy musíme často zřizovat vlastní. A to s velikou péčí o život svůj a o život druha na laně. To opravdu není jako když sedíte dva u kruhu v Labáku…  Na kolegu se musíš ve všem 100% spolehnout. A to naštěstí mohu. Já jen občas nadávám na to, že Honzova jistítka, abalaky, jsou na houby. Oponuje, že ne, že s nimi jen neumím zacházet. To je pravda, ale učit se to zde nebylo nejvhodnější. Můj osobní osvědčený materiál, klasické vklíněnce, jsem nechal v autě.

200 m pod vrcholem asi v 19 hod., když už na nás nesvítí sluníčko a začalo i docela pofukovat, jsme se dostali do problému. Čekalo nás jedno z nejtěžších míst. 150 m vysoký, kolmý a místy až převislý hladký skalní pilíř.  Na konci sokolíku jsme neuhnuli doprava do plotny, ale šli doleva, do zdánlivě lehčího terénu. Najednou nikde žádné železo a štand zase jen ve smyčkách. Lezu snad třicet metrů vzhůru abych vlezl do kolmé a panenské spáry. Smyčkuji a nadávám o sto šest. Na konci zahlédnu železo ve své úrovni, ale docela daleko. Uklidnil mě solidní dvojkový friend a odvážným traverzem se dostávám k Fe záchraně. Uf! Jsme zpátky v cestě.

 Sedím u bh a pode mnou a nade mnou jen hladká stěna. A ta výška. Na vršek zbývají tak čtyři délky. Síly však již žádné. Doposud jsem se snažil lézt čistě sportovně. Ale teď jsem se už nestyděl chytit expresku, přitáhnout a nastoupat. Šlo nám jen o jedno. Klíčový úsek zvládnout a dostat se včas na vrchol. Odlezy mi připadají opravdu dlouhé a mezijištění nijaké. Padat v této výšce je hodně odvážné. Vyvrknutý kotník se rovná telefonátu na 112 a v tuto hodinu vlastně i bivaku u štandu a čekání na záchranu do rána. To vše mi bliká v hlavě, a tak se snažím být opatrný. Být tyto úseky kdekoliv jinde, chrochtali bychom blahem. Kolmé lezení v kvalitní skále, dlouhé přešahy, kroky na tření, pak madlo a nohy drží. No nádhera.

 Potkáváme vrcholovou krabici s knížkou. Letos jsme druhý, loni jen jedna dvojka. Za poslední tři roky zde bylo pět dvojic včetně nás! Napsali jsme: Genusse aber lange (nádherné, ale dlouhé)

 Vrchol však ještě nemáme a ani není vidět. Zbývá úsek za 6+, pak 3 a 4+. Knížku, řekl bych, že dali do stěny předčasně. Tato šestková dýlka byla jednou z nejtěžších. Ošidit nešla, tak zbývalo čestně a odvážně lézt dál. Málo jištění spolu s maximální únavou a malé olámané chyty daly této dýlce přívlastek klíčová. Šlo to. Střídá mě Honza a pak já jeho. Dolézám v kamenném bordelu do míst, kde se stěna pokládá a mění v kopec. Tuším konec trápení.

VRCHÓÓL !!!  -  Škoda, že zde nejsme současně. Jsem plný emocí a čekám na Čejena. Hned je tu a do okolí se nese doslova hurónský řev. Objímačka a taneček. Husina, permanentní úsměv a totální uspokojení, že jsme to dokázali. Rtuť teploměru nálady praskla a kutálí se všude kolem nás. Tyto pocity se opakují jen zřídka a já je mohu srovnat jen s několika málo podobnými okamžiky v lezení. Je pravda, že toto na píscích nezažiji.

 SESTUP  -  Je 21 hodin a stojíme pod křížem na vrcholu Groser Bratschenkopf  ve výšce 2857 m. Téměř o patnáctset metrů výše než parkujeme a přelézt 900 m vysokou stěnu nám trvalo nekonečných 12 hodin. Ale jsme tu, živí a zdraví. Zatím. Čeká nás sestup. Chtěli jsme spát a dát si pivo na horské chatě pro turisty, horolezce, skialpinisty a padáčkáře Matrashausu. Ta stojí přímo na vrcholu Hochkönigu 2 941m. Ale to bychom museli do sedla a pak ještě výstup po hřebeni na vršek. Jistě další dvě-tři hodiny roboty. V autě máme pivo také, a tak se rozhodujeme pro tuto variantu. Balíme lana a cajky a obouváme tenisky. Celkem úleva, ale i v těch lehkých botách cítíme každý šutr a musíme přejít několik sněhových polí a ledovec. Sestupujeme. Jen nevíme kudy. Je tma, trochu svítí měsíc a naše čelovky pátrají po svahu po nějakém znamení. Intuice nás vede po hřebeni dolů. Po čtyřiceti minutách hledání něčeho nacházíme hovno, pak plechovku od piva a pak červenobílé značící tyče. Říkáme si, že máme vyhráno. Omyl. Ty naše těla dojdou dolů zase jen na našich nohách a ty bolí. 3 hodiny stále stejný pohyb. Krok střídá krok a nic se nemění. Stále suťovisko a kolem nás vysoké temné stěny. Po půlnoci vidím v dálce první světla. Raduji se předčasně. Jsou to jen oči srnek či kamzíků.

Nechápu, že toto chce někdo jít nahoru. Já bych na to neměl. Přecházíme jeden hřeben spadající do údolí, pak další a pak další. Konečně vidíme lidské obydlí. U auta jsme po jedné hodině ranní. Tedy 19 hodin stálého zápřahu. Dvě pivka do nás zasyčí a v noci plné hvězd, včetně našich, usínáme vedle auta. Zážitek dokonán!

ZÁVĚR  -  Cestou dolů jsem si říkal, že se tímto ze mě stal definitivně jen pískař. Bohužel, ale v tomto případě naštěstí nemám sloní paměť, a tak si pamatuji hlavně ty opojné pocity na vršku. To trápení se někam vytratilo. V hlavě se rodí další plány, takže třeba se něco dalšího podobného uskuteční.                  Howg!  -  Náčelník

Něco pro doplnění od Čejena :

 Pod tím kopcem jsem stál již třikrát, pokaždé s pocitem respektu smíchaným s touhou to zkusit. 28 délek neleze člověk každý den.

Pokaždé však byly podmínky takové, že jsem ztratil odvahu.

 Letošní léto není nakloněno pískařům a v Alpách před dvěma týdny ještě na vrcholcích sněžilo. Tak co s víkendem?

 Počasí  má být  bezchybné. Pouze ta ranní mlha nebyla v žádné předpovědi. Čas ztracený krátkým blouděním nahoře trochu chyběl.

 Od začátku bylo jasné, že větší díl práce odnese Fábera, protože je „trošku“ někde jinde se svým našlapováním po vápencových svislicích. Sedmu v páté délce dal jak baletka, já  abych nezdržoval, nevymýšlím. 5+ A0 trvalo tak 30 vteřin. Nebýt téměř nesnesitelného vedra, tak jsme si to opravdu užívali až pod vrcholovou hlavu, poctivě střídali a nemám pocit, že jsme někde prodělávali moc času.

 Poslední 6+ ve 26. délce však byla nad veškerá moje očekávání. Svislé až převislé, nejištěné, olámané, v podstatě bez možnosti postupového jištění. Únava už byla taky sakra znát. Už se mi honilo hlavou, kde budu asi dneska spát. Fábera je však velký bojovník a po krátké chvíli rozpaků mi dal šanci to tam trochu oprasit. Ne že by to bylo nelezitelné, ale já už fakt mlel z posledního. Ty dýlky před tím mě vymáčkly jak citron. Závěrečné skalky a sutě  byly už jenom povinnost.

 Emoce na chvíli přemohly únavu a marně vzpomínám, kde jsem byl naposledy v takovém „rauši“ . Možná kdysi dávno někde na Kavkaze.

 Téměř setmělá obloha a hory kamenů jak na přístupu pod Baltoro v Pakistánu byly poslední věci které jsem trochu vnímal. Potom už jenom čtyřhodinové monotónní šlapání s přáním, kdy už „tam“ budu.

 Pivo v jednu ráno jsem dopíjel tak ,že ani nevím jak chutnalo.

 Zdendo dík, zážitek to byl fakt silnej.Večerní řeči, že polezu jen cesty do deseti dýlek už si nepamatuju.