Dolomity, skupina Tre Cime di Lavaredo

Na konci května vidím Oldu, jak kouká do Everestu, vydání léto 2001 číslo 3, ročník II na stránku č. 26, kde je na jedné stránce článek o legendární cestě „Comici - Dimai“ na Cimu Grande di Lavaredo v Sextenských Alpách.

Sobota 3. 7. 2010

Nakonec v sobotu 3. 7. 2010 po práci sedíme v autě našeho kámoše Pavla a míříme směr Cortina d'Ampezzo. Já s Oldou chceme vylézt samozřejmě cestu Comici Dimai, Bára s Jitkou měly v plánu cestu na Cimu Piccolissimu a Pavel, že si dá nějakej trek a ferratu. Cesta probíhala v pohodě, obávali jsme se začátku prázdnin, ale nikde žádné zácpy. Navigace Mirda nás provedla neomylně přes Rozvadov, Mnichov, Insbruk. Jak jsme se blížili k parkovišti u chaty Auronzo vyhlíželi jsme Tre Cime. Bára říká, nad náma jsou čimy a skutečne měla pravdu, nad parkovištěm se tyčila Cima Ovest.

 Po osmy hodinách jízdy, jsme v deset večer na místě. Spali jsme jen ve spacáku u auta a modlili se, aby nepršelo, okolo se docela blýskalo. Ve výšce okolo 2.500 metrů bylo docela teplo. S Oldou jsme chtěli, hned v neděli brzo ráno vyrazit na Cimu Grande di Lavaredo. Trochu jsme byli v rozpacích, jestli se nejdřív nerozkoukáme a neprohlídneme cestu dalekohledem.

Neděle 4. 7. 2010

Klasická cesta „Comici - Dimai“ na Cima Grande di Lavaredo (2.999 m.n.m.), severní stěna

Obtížnost             6-/A1 (volně 7)

převýšení             550 m, 16 délek

Prvovýstup           E. Comici, G. a A. Dimai

                            12. – 14. Srpna 1933

Výbava                 14 expresek

                            friendy, vklíněnce

Trvání výstupu      7 – 12 hod

Východisko chata Rifugio Auronzo

Nakonec vstáváme v neděli 4. 7. 2010 v půl pátý, posnídáme, sbalíme cajky a v půl šestý vyrážíme pod skálu. Cesta je téměř po vrstevnici, slunce svítí, bezvětří, nebe je azuro. Vyhlížíme, kolik lezců jde k čimám. Před námi jdou nějací dva lidi, tak zneklidním, nakonec jsou to lovci s fotoaparátem. Stále se otáčíme, jestli za námi nejdou další lezci. Všude jsme četli, že cesta Comici Dimai je nejlezenější cesta na Cimu Grande di Lavaredo a doporučují ji nelézt o víkendu, kdy je hodně lezců v cestě. Stále jsem napnutej kdy, že se objeví severní stěny symbolu Dolomit Tre Cime di Lavaredo v plné kráse. Vycházíme nad chatu Lavaredo, obcházíme Cimu Piccolissimu, když tu se vlevo objevují severní stěny všech tří čim, jsou nádherně ozářené ranním sluncem, všude okolo ticho. Stojí jako sochy na Velikonočním ostrově, jsou opravdu majestátní s kolmými až převislými stěnami. Koukáme na tu nádheru. Cítím, jak v našich tělech rezonuje soustředění. Na chvíli se zastavíme. Pak říkám, to je ona? Já myslel, že bude vyšší a převislejší. Nevím, kde jsem vzal tu drzost, že mě zase až tak neuchvátila. Hlavně, aby mě za to nevytrestala, pomyslím.

Předbíhají nás dva lezci a míří si to rovnou k naší stěně. Jdou jen tak bez ruksaku v sedákách s lahvičkou vody na zadku. Začínám být nejistý, říkám Oldovi, doufám, že nejdou lézt naší cestu. Dnes přece cesta Comici je naše, copak to nevědí? Koukám, nalézají doprostřed stěny Cimy Grande di Lavaredo, jen jsem polknul. Hele oni lezou tu těžkou cestu „Hasse – Brandler“ 8+ UIAA, 18 lanových délek. Četl jsem v Montaně č. 4/03 str. 4 , že ji Alex Huber přelezl free solo. Zastavujeme u nich. Jsou někde od Brna. Říkám si, ty tu nejsou poprvé. Lezli jste cestu Comici? Jo lezli. V cestě budete potřebovat jen sadu friendů a stoperů, kladivo a skoby nejsou potřeba. Přejeme jim hodně štěstí a pokračujeme dál. Jsme u našeho nástupu, když v tom přichází další dvojice, Němci. Měli vše na sedákách s lahvičkou vody na zadku a k tomu i malý batůžek se svačinou a svetrem. Nastupují mezi námi a Brňákama, ale tam žádná cesta není. Prý jdou na cestu Comici. V tom přichází další dvojice Čechů, taky na Comici. Volám na Oldu, ať si rychle vezme sedák, že první přijdeme a poslední polezeme. Cvakám na sebe friendy, smyce, batůžek s vodou a svačinou, pohorky házím k Oldovýmu báglu, který necháme pod skálou. Olda je nějaký pomalejší, moc nemluví.

Nestihli jsme se pod nástupem vzpamatovat, ani prohlédnout cestu a tahám první dvě lehké délky podle průvodce. Jsem u Němců u štandu. Omlouvají se, že nám špatně radili nástup. Oldovou délkou začíná nekonečná série pro nás těžkých délek, které končí až za polovinou stěny. Další mojí délkou jsem zase u Němců u štandu, kteří odlézají. Češi pod námi to zabalili, že dnes do toho nejdou. Sbírají Oldův mobil, který mu asi ve třetí délce vypadl z kapsy, ani se moc nerozbil. Klasifikace 6+/7- byla na nás moc, museli jsme občas chytit skobu.

Olda se mi zdál z formy, nějak hlasitě dýchal, když jsem ho dobíral. Pak jsem rychle pochopil, co tak funí, když jsem na druhým dolejzal s batůžkem. S batohem je to velký hendikep, ale pět a půl litru vody bylo hodně dobrejch.

Stačilo by i čtyři litry, ale měli jsme obavy z nuceného bivaku. Asi necelých sto metrů vlevo od nás sledujeme Brňáky v cestě „ Hasse – Brandler“. Mají několik délek za 8 obtížnost a stále postupují stejnou rychlostí jako my.

 S Oldou se střídáme v délkách, vše jde dobře. Čím jsme víš, tím víc kamenů kolem nás padá dolů. Jejich zvuk rychlého svištění těsně kolem nám nepřidává na náladě. U štandu obdivujeme tři lezecká družstva napravo v severovýchodní hraně Cimy Ovest, jak zatloukají skoby a volají na sebe. Jsou lehce pod námi.

Občas narazíme na staré jištění dřevěnými klíny.

Olda se shání po zapalovači, prý by se cigárkem uklidnil. Němce vidíme stále nad námi, občas kouknou na nás, jak je hodně dotahujeme. Olda to tahá spárkou a sokolíkem na pilířek k dalšímu štandu. Pohled dolů je nádherný, stěna je kolmá, občas Oldu fotím, jak dolézá. Ve vzdušných exponovaných místech to fotit nejde, ani se o to raději nesnažím, i když by to byly fotografie moc hezký.

Občas jsme měli délku přesně na šedesát metrů. Podle průvodce počítáme, už zbývá jen třikrát se vyměnit, dvakrát, jednou a jsme v polovině stěny. Uf, před třináctou hodinou máme za sebou všechny nejtěžší délky. Křeče, které nás oba chytli do levé ruky úponu bicepsu a předloktí ustávají. Dále nás čeká, už jen druhá polovina pětsetpadesátimetrové stěny v délkách za pět a míň. Nad námi Němce nevidím, ale velkou rychlostí padající bzučící kameny nám jasně říkají, kde jsou. Olda volá pozor a tiskneme se ke skále, co to jde. Svačíme, kocháme se, nespěcháme, vždyť za chvíli jsme nahoře. Jenomže to jsme se přepočítali.

Čtyřkový a pětkový terén už nebyl tak dobře odjištěný a dvě délky pětky šli přes komínek se sokolíkem, kde tekla voda z tajícího sněhu z vrcholu čimy. Pak traverzík nad převisem a místo konečně očekávané trojčičky, nás vypekla pětka bez skob.

Pak už trojka a jsme v devatenáct hodin na konci cesty „Comici - Dimai“ na široké polici. Tam traverzujeme jedničkovým terénem na jižní stranu Cimy Grande. V traverzu jsme lanem nechtěně shodili hodně kamenů dolů.

Pavel nám píše, jestli nevíme co je s Bárou a Jitkou, neozývají se. Začínám mít výčitky, měli jsme první den jít s nima, seznámit je s materiálem a tak. Hledáme sestupovou cestu, oblaka se přibližují, lehký deštík. Potkáváme několik dobrých bivaků. Myslím na holky co je s nima. Slanění se hledá špatně podle mužiků, pak Olda vidí slabý řetízek, jak na kozu, s maličkou mailonkou ze železářství. Slaňujeme z pochybných štandů z hodin, starejch smyček. Orientace je špatná. Téměř čtyřkový terén je nezajištěn, pak dvě vzdušné slanění do tmy a mlhy. Stále volám na Oldu, aby neproslanil. Asi desetiletá oddílová poloviční lana jsou horor, neustále se cuchají. Vzali jsme je jen proto, že mají délku šedesát metrů. Holky nám píší, gratulují, prý nás viděli. Oba dva máme stále těsné nesnesitelné lezačky. Nakonec jsme dole po půlnoci. Kolébavě docházíme na pěšinu. Olda se přezouvá a já bosky docházím na parkoviště. Olda makal jako bejk, vše šlo jako na drátku.

Ráno nám holky vypráví, že také lezly svou cestu na Cimu Piccolissimu. Prý to asi dvě délky pod vrcholem otočily. Tak nám spadla brada. Počítal jsem, že u druhé délky to vzdají. Vyzvídáme co, jak, kde. Musím uznat, že Bára s Jitkou možná dokázali víc než já s Oldou v cestě Comici. Nic se jim nestalo, nic neztratili a v pravý čas před deštěm a tmou to raději otočily dolů. Neměly tam signál, proto nepsaly. Jejich zánovní oddílová dvojitá lana měli jen padesát metrů, ale stačila, prý se vůbec necuchala a moc si je holky pochvalovaly.

Výlet do Dolomit.

Já Bára Chmelíková s kamarádkou lezkyní z HO Roudnice Jíťou Sedláčkovou jsme lezly na věž CIMA PICCOLISSIMA, stěna Torre PreuS, cesta PreuSriS (Nordostwand), 9štandů, obtížnost 5 UIAA

Budíček byl domluvený na sedmou hoďku ranní, ale nějak jsem to nevychytala a vstávaly jsme o hodinku dříve. Snídaně proběhla jako vždy pod skálou v klidu, v pohodě. Měly jsme hoďku k dobru, takže žádné stresy.

Lezeckou bagáž jsme měly sbalenou z domova. S Pavlem (kamarád, který ten den nelezl) jsme se rozloučily a vydaly jsme se vstříc novým zážitkům. Šly jsme podle mapky, kterou jsem našla v průvodci na tuto oblast. Na hlavní cestě jsme potkaly Internacionál Serpa team. Dva šerpy pro tuto oblast. Mapka odpovídala skutečnosti. Cestička vlevo zrovna nejlepší volba nebyla, ale mapa je mapa. Hodinový nástup suťoviskem byl nekonečný. Cima Piccolisimma 2700m se tyčila nad námi. Při náročném nástupu jsme našli pár nábojů. Náboje byly prázdné i plné. Já se v tomto oboru moc nevyznám, ale Jíťa ta byla dobře připravená, začala mi vyprávět, jak to tu vypadalo dříve a co se tu asi tak odehrávalo.

Věž i skálu jsme našly, poznaly. Ale abychom si ověřily naše orientační (ne)smysly, tak na místě pod naší cestou byli lezci z Německa. Pozeptaly jsme se, jestli jsme našly vše správně dle průvodce. Starší lezec z Německé dvojice nás ujistil o 100% správnosti. Další domluva byla, že Němci polezou první a my, já s Jíťou, za nimi.

Lezeckého materiálu jsme měly dostatek (smyčky, stopery, freindy, hodně expresek). Obléknout sedák, na něj nacvakat veškerý „matroš“, přes rameno smyčky. Druholezec Jíťa vzala batoh s vodou, se svačinkou, s foťákem a jde se na TO. Nástup jednoduchý, pak to trošku zhoustlo, další metříky za námi. Německá lezecká dvojice to vzdala. Popřála nám hodně štěstí a ať si to užijeme. My, slušně vychovaná děvčata, jsme mile poděkovaly a šly lézt dál. Nastoupila jsem do další lanové délky. V tomto úseku byla v průvodci psaná spára a kousek vedle byl dodatek „RISK“. Takže už jsme pochopily, proč to Němci vzdali. Tuto spárku jsem vylezla na „SOKOLA“ (jeden z mnoha lezeckých stylů - na sokola, na žábu, na egypťana, na medvěda, na klíč, na rozpor,……) Moc krásný úsek.

Na dalším štandu jsme si udělaly přestávku, nasvačily, napily, vyfotily a hurá do dalšího lezení. Od této chvíle se mělo lézt komínem. Mně ani Jíťe se to nezdálo, tak jsem si vymyslela vlastní stěnovou variantu. Variantička byla dle mého názoru trošku obtížnější, lezlo se lehkým pětkovým terénem po rovné stěnce. V průvodci psali vzdušná cesta a opravdu tomu tak bylo. Moc krásné kolmé stěnové lezení. V cestě jsem cvakla 2 staré skoby a jedny provázané hodinky, dále jsem si do stěny dala vlastní jištění (friendy a smyčky). Začaly mě brát křeče do prstů a Jíťe zase prstíky natekly. Byla to dlouhá a náročná cesta, ale vzdávat jsme to nechtěly. Rozhodly jsme se pokračovat. Daly jsme ještě jednu lanovou délku. Křeče byly častěji a silnější. Jiťa měla prsty opravdu hodně oteklé, tak jsme se rozhodly sestoupit. Aby to nebylo jen na nás, viděli jsme v dálce, jak se kazí počasí. Takže další důvod proč dolů.

Když jsem doma vybírala cestu pro mě s Jíťou, tak mi můj přítel Juráš dával lezecké rady, aby…., jedna z mnoha bylo, aby se mi při slaňování nekouslo lano ve spáře. Tak na to jsem si opravdu dávala velký pozor. Připravily jsme slanění a hurá dolů. Slanění jsme zvládly, akorát se nám „šprajclo“ lano mezi kameny (o kamenech nic Juráš neříkal). Já nahodila obličej, začala jsem to rozdýchávat. Jiťa nevěděla, co bude. Po chvilkovém zkoušení stáhnout lano, jsem to vzdala. To co jsme slanily, mě čekalo znovu vylézt. Takové moje malé free solo, nebojte se, jištěná jsem byla přes prusík, který jsem posouvala po laně vzhůru. Byly to dvě lanové délky. Lezlo se mi zlehka a svižně. Lano jsem vymotala. Slanění na druhý pokus dopadl na výbornou. Začalo trošku poprchávat. Na zemi jsme našly všechny věci, které jsme ráno zanechaly pod skálou. Vše jsme ze sebe shodily, zapakovaly do bagáže a vyrazily k autu. A začal ceďák.

Při Cestě nazpět, jsme obě zhodnotily naše výkony. I když jsme nedaly vrchol, tak náš výkon se nám moc líbil. Byly jsme dobře unavené, vyšťavené, ale s úsměvem na líci, dobře naladěné a spokojené. Skála byla krásná, výhledy daleké a prostředí příjemné.

 Rády se do Dolomit vrátíme. Zdravím Bára 

Pondělí 5. 7. 2010

Další den v pondělí jsme byli všichni, jak spráskaní psi. Vyrazili jsme na procházku a na ferratu po bývalých vojenských galeriích z let 1915 - 1918.

Cestou jsme potkali nějakou četu asi o sto vojácích při přesunu. Bylo mezi nima i několik vojaček.

Úterý 6. 7. 2010

V úterý odjíždíme na ferratu Tomasseli v sedle Falzarego. Báře začalo být nedobře, když viděla houpající se kabinu lanovky. V sedle nad parkovištěm, startují čtyři vojenské helikoptéry. Naproti přes údolí dalekohledem pozorujeme, jak helikoptéry nacvičují vyzvednutí raněného ze skály, okolo hlídkují další dvě útočné a ze čtvrté slaňují vojáci na základnu na skále. Usoudili jsme, že ta dvousedadlová helikoptéra s křidélky je spíše kabriolet, do oddílu by se hodila ta pro deset členů oddílu Ho Rce za výletíky nejen do Labáčku. Bojové vrtulníky jsme filmovali ze všech stran. Nakonec odjíždíme směr Praha. Pavla autíčko Renault Espace bylo luxus.

Většina z nás jsme byli poprvé v Dolomitech. Dolomity jsou skutečně kamenná zahrada, která stojí za návštěvu. Výletík se nám všem móóc líbil. Každý z nás si posunul hranice svých možností o kousek výš. Pavel své hranice posunul na ferratách, kde měl dříve problémky z těžší ferraty a dnes ji s přehledem přeběhne. Splněno máme všichni, jsme spokojený, unavený.

Nejen Tre Cime di Lavaredo zdar

                                                                                            Jirka